Nedávno jsem někde na internetu narazil na názor, že Praha smrdí, jak je tu špatně a ošklivo a neblaze. Jinde se k tomuto tématu nesmím vyjádřit, tak mne prosím vyslechněte a vydržte se mnou aspoň zde, prosím.
Ano, jsem pravý nefalšovaný a rodilý pražák, umím správný pražský přízvuk, jsem křtěný vodou z Vltavy, nebo spíš z Botiče, který je bývalé Vinohradské porodnici, jako (po)tok, blíže, ale stejně se poté do Vltavy vlévá. Zajímavostí je, že mým rodištěm bývala Praha 10 a dnes je to Praha 2. Druhá zajímavost, ve stejné porodnici se narodila moje současná manželka, jen nějakých o osm let později. Náhoda? A že se manželka jmenuje stejně, jako moje bába z otcovy strany, taky náhoda? Nějak je dobře organizovaná, tahle náhoda. Budova bývalé porodnice v Londýnské ulici, kde jsem přišel na svět, stále stojí, jen už je dnes využívána jako soukromá lékařská klinika.
V Praze jsme se tedy narodil a bydlel, na jejím okraji, v Horních Počernicích - Chvalech. Zde jsem už řádně křtěný katolík, v kostele svaté Ludmily, jako Jaroslav Josef. Mám dva kmotry, anžto prvnímu, mému strýci, bylo tehdy teprve 16let, musel s ním být u mého křtu ještě starší strýc. V době kolem léta 1968, kdy Prahu a celou ČSSR násilně obsadila neurvalá vojska Varšavské smlouvy a začala nám, se zbraněmi u hlav, diktovat politický směr společnosti, jsme se stěhovali s mojí maminkou a otčímem na vesnici, kousek za Prahu. Do Prahy jsem se pak dlouhá léta pořád vracel. Zvláštní pocit. Moji kamarádi ze školy, třeba jezdili na výlety do Prahy, ale já se jen vracel domů. Když skončilo mé velké životní putování celou tehdejší republikou, měl jsem dvě děti a nějaké ty životní zkušenosti a nenapadlo mne nic jiného, než se do Prahy konečně vrátit. Už natrvalo. Stalo se. V Praze jsem si našel lepší a o dost lépe placenou práci, mnohem levnější nájemné bydlení a celkově levnější a zdravější živobytí. Nevím, čím to je, ale i vzduch je  v Praze pro mne méně dráždivý a takový dýchatelnější, než jinde.
 Když si najdete čas, kdy je v Praze méně turistů, zjistíte teprve, jak je Praha tuze krásná. Ne, opravdu nesmrdí, nám čistokrevným pražanům, jistě ne. Možná nějakým moravským zchudlým přivandrovalcům, kteří jsou tu jen na chvilku, jen za výdělkem, který doma ani náhodou nemají, nebo nějakým povltavským přisprostlým náplavám, jež si ničeho v životě neváží, ale nám - nám nikdy. Matka měst. Moje matka. Někdy jdu jen tak bez cíle, po Praze večerem, vnímám tu její zvláštní atmosféru. A je to tu zas, padne to na mne jako lehká pavučina, jako vzdálené jemné pohlazení. Skoro je to až slyšet, ten okamžik! To matka Praha čaruje. Předvádí se přede mnou, jak je věčná, stále mladá, inspirující a staletími nádherná. Je jedno, zda jsem v tu chvíli na Vyšehradě, na Petříně, na Kampě, Václavském náměstí, nebo jinde kolem centra. To kouzlo platí všude, je to matčina silná magie. To je Praha. To jsem já.