Kolegové v (dnes již bývalé) práci, se mi k padesátým narozeninám složili na kurs potápění. Překvapili mě, to ano. Vodu a vodní sporty mám rád, jezdil jsem windsurfing, jezdím dodnes po vodě s plachetnicemi a motorovými čluny a mám na ně kapitánské oprávnění.

 Nikdy jsem se ale nepotápěl s dýchacím přístrojem. Nu, dobrá. Přijel jsem na místo, kde se měl základní kurs potápění dít. Ještě nezbytná půlhodinka čekání na bloudivší spoluúčastníky, neb není Lhota jako Lhota a moderní navigace ve voze vás ochotně zavede jinam, než kam zrovna chcete jet. Úvodní instruktáž pro všechny. Pod vodou se domlouváte s instruktorem rukama, pomocí předem domluvených znaků. Jak se nasazuje přístroj, akvalung (vynález francouského oceánologa J.Y.Cousteaua) bude za mě ovládat instruktor. Neopren jsem odmítl, z windsurfingu vím, že nadnáší a fakt, že v hloubce, kam sestoupíme, bude jen o dva-tři supně chladnější voda (venkovní na suchu byla ten den kolem až 30st. Celsia), mne k oblékání tlustého neoprenu nelákal.

 Postroj s těžkou tlakovou lahví na záda, ploutve a maska. Doťapat v ploutvích s tím vším, po písku až do vody a tam už těžkou lahev a mne bude nadnášet voda. Sám se divím, jak snadno se mi s maskou dýchá. Asi mám nějaké návyky z hladinového šnorchlování, jde to dobře. Ukazuji instruktorovi, že je vše ok, nejdřív se jen krátce ponořit a ven, všechno dobrý. Poslední kontrola a jdeme na to.

 Voda v jezeře je poměrně docela čistá, vidím několik metrů před sebe. Slyším už jen svůj dech a bubliny, co se mi oddělují od dýchacího přístroje. Dýchám pomalu a v klidu. Instruktor mi ukazuje, že mám hýbat ploutvemi, půjdeme dopředu a dolů. Ukazuji o.k., jde to velmi dobře. Kousek od mne, se s úlekem mihnul malý kapr a zmizel, moc ryb dnes nepotkáváme.

 Až najednou, skoro u dna, předem mnou ve vodě "visí" asi metrová štika. Neuhýbá, neprchá, je jen zvědavá. A je prostě nádherná. Nějakou dobu tam na sebe jen tak koukáme, ona je tu doma, já jsem v té hloubce vetřelec. Jako by se tam dole zastavil čas, úžasné. Instruktor mne vytrhuje z toho štičího kouzla a ukazuje mi, že je čas se vrátit. Pomalu zpět do světa nad hladinou, kde běží čas tak nějak jinak, mnohem rychleji. Nezdá se to, ale byli jsme dole prý přes půl hodiny.

 Skvělý zážitek. Chvilku bych skoro uvažoval, že by mohlo být potápění mým dalším sportem a koníčkem, kdybych nevěděl, že vše do čeho se s nadšením pustím, je strašně, ale vážně strašně drahé. Ne, na tohle už vážně nemám. Přesto moc díky, že jsem si potápění s dýchacím přístrojem, mohl alespoň jednou v životě zkusit. A díky za tu živou štiku a ochutnávku času, v hloubce tří metrů pod hladinou.