Když se blížila moje vlastní šedesátka, neboli předznamenání Fis Dur, které má v hudební osnově křížků šest, říkal jsem si, že by to něco chtělo. Něco extra a jen pro mě. Ne jen do práce a z práce. Narozeniny sice nijak neslavím, ale dopřát si vyjímečně ke kulatinám? U těch dalších kulatin, pokud se jich dožiju, může být totiž pozdě.

 Z rodiny to nikoho ani nenapadne, tak jsem si koupil dárek sám a za svoje, nazdar a tůdle, dědkovi přeskočilo a co? Našetřeno mám. Nejdřív se jdu jen nezávazně podívat, pak složím v obchodě se skútrama zálohu a za týden je nádherný nový skútr Kentoya Torax 125 ccm doma. Stihl jsem ještě sezonní zimní slevu, docela dost peněz, oproti jarní a letní ceně. Manželka říká, že jsem se na stará kolena naprosto zbláznil a že na ten pekelný stroj se mnou nikdy nevleze. Bať, tak ať. Čemu se diví, vzala si čistokrevného rockera, s notama pod kůží a k té mojí muzice motorky patří. 

Jenže člověk míní a pámbu mění, do týdne jsem byl, místo ježdění na skútru (a hraní v kapele a dalších činnostech), v nemocnici po operaci, pak chemoterapie, uff..
 
 A ještě se zavedeným katetrem v žíle, schovaným pod trikem, jsem v létě vytáhl ten skútr, s najetými 0 km, ven. Využívám toho, že mi na řízení tohoto skútru, stačí řidičské oprávnění skupiny "B".  Stavím velký těžký skútr, s patřičným respektem na stojan, nasazuji si přilbu, navlékám rukavice. Vlastně jsem nikdy, na ničem tak velkém na dvou kolech, nejel. Co dál? Motor naskočí na elektrický startér, na první protočení, všechno šlape o.k. Jen ta ulice, kam se chystám vyjet, se mi zdá najednou nějak úzká.

Jasně, že už jsem jezdil, ale jen na Babettě, či na Jawě Pionýru, ovšem to jsou proti Torraxu, jen takové malé hračky pro mládež, motorová odrážedla. Ale kdo chce plavat, musí do vody. Tak jo, sklopím stojan, nasednu, přidám plyn na rukojeti a - jedu. Žádná tragedie se nekoná, skútr jede hned jak po kolejích, krásně drží stopu, je velmi stabilní a je tu konec ulice, blinkr. Jedu první okruh, zatím raději jen kolem sídliště. Pomalu, musíme si na sebe s Torraxem zvyknout. Když jedu druhé kolo, nacházím i zpětná zrcátka, musím si je nastavit, abych viděl i něco za sebou. Třetí, čtvrtý okruh kolem sídliště, pomalu přichází jistota. Ještě jedno foto skútru na louce a dnes už stačilo.

Další den dám okruh sídlištěm na jistotu a pak hurá do provozu. Kolem nás vede městská čtyřproudovka, jezdím tu autem denně, tak to na skútru musím dát taky. Je to ovšem jiné, ale jde to, snad za chvíli nebudu ani brzdou provozu. Jedu až k obchodnímu centru a zpět. Prvních deset km najeto! Druhý den už jedu na výlet, kilometry a jistota při řízení přibývají, 44km najeto. Další den ujedu 120km, 240km, přibývá to. Ještě jeden výlet a  zpátky do nemocnice. Poslední chemošky, ty už nevládám tak dobře a místo motorkářské sezony, je sychravý podzim a zima. Z jara pak následují lázně a další menší operace. Moc jsem toho zase nenajel a je další zima. Na tachometru necelých 500km.

Opět se blíží jaro, tentokrát jsem už oficiálně invalidní důchodce a v rámci možností jsem  živ a přiměřeně invaliditě, skoro zdráv. S prací a muzikou se musím rozloučit, to už mi nejde, ale se skútrem se loučit nebudu! Odzimovávám stroj, baterka je nabitá, nádrž plná benzinu, motor vrčí. Ještě vyměním olej a zase vyrazím. Brrrrrm!

Ta červená nadšená šmouha, co právě projela kolem vás, jsem byl asi já.