Čtu velmi ráda. Knihovna je jako cukrárna, kde si mohu vybrat; někdy je to lahůdka, jindy zrovna ne, ale obojí mne zajímá. Ráda se vracím ke klasice, ráda čtu historické romány pro poučení, občas něco jen odpočinkově. Následující knížku mi paní knihovnice připravila jako překvapení a nezklamala mne.

Knížka Srdcová desítka, vyšla letos v nakladatelství Motto, je v úvodu přirovnána k bonboniéře s překvapením. Deset našich autorek mělo napsat něco jiného, než je jejich obvyklý žánr. Vznikl soubor deseti různorodých povídek, z nichž některé vezmou za srdce. Oslovila mne hned první povídka.

Silný a dojemný příběh Kde domov můj. Jeho základem je historická událost z roku 1915, kdy tisíce lidí byly nuceny vystěhovat se z Itálie do Čech, ženy, děti a starci, přijeli unavení, špinaví, v dobytčích vagonech. Přijaly je české rodiny a hezky. Ale když už si u nás zvykli, museli se zase vrátit do rozbitého domova, mnohým se vůbec nechtělo. V srdci si nesli vzpomínku na Čechy a nikdy nezapomněli.

Hlavní postavy povídky jsou český kluk a italská dívka, Vanilka jí říkali, které chlapec slíbil, že ji po válce vyhledá. Jenže jak mohl odjet, když se táta z války nevrátil a máma s dětmi by tu musela hospodařit sama. Děvče v Itálii doufalo a věřilo. Roky plynuly, život nečekal.

Po chlapci v Čechách pokukovala poštmistrovic Zorka, už dávno před tím na tu italskou cikánku žárlila. V chalupě byla potřeba mladá hospodyně, co umí vzít za práci, a mladý hospodář se měl oženit. V hloubi duše čekal nějakou zprávu, psaní, vzpomínku z Itálie. Asi zapomněla, oženil se.

Ale děvče v Itálii nezapomnělo, psalo, čekalo odpověď, jenže její dopisy končily na poště v kamnech, Zorka byla žena činu.

Chlapec se oženil, dívka se vdala, ale až potom, co jí Zorka poslala v obálce svatební fotografii, nic víc.

Život uběhl, Zorka umírala, manžel ji držel za ruku, moc mu chtěla ještě něco říci, vysvětlit, ale už to nevyslovila, manžel ji zlehka zatlačil oči.

Vnuk dědovi cestu do Itálie rozmlouval, on však věděl, že jet musí, chce splnit slib, najít jezero i vesnici, o které kdysi dopodrobna slyšel vyprávět. Našel cukrárnu U Vanilky, v ní vnučku a dceru jeho kdysi italské kamarádky. Zahleděl se na fotografie na zdi, viděl fotky z české školní třídy, mladou krásnou dívku i svatební fotku Vanilky s vojáčkem, ten měl černou stužku přes roh, ale uprostřed všech fotek byla jeho svatební fotografie se Zorkou. Všechno mu došlo.

Svou dětskou lásku Vanilku našel, sedávala denně o samotě u jezera, ale vlivem stáří už žila ve svém světě, nemluvila. Přisedl k ní, vzal jí za ruku a všechno si mlčky řekli.

,,Kdyby se na ně někdo díval shora ze svahu nad jezerem, viděl by na lavičce jen dva bosé stařečky, co se drží za ruce a mlčky sledují hladinu. Tolik by se pletl. Ti dva tam dole sotva odrostli z krátkých kalhot a sukní. Dvě dětské duše, které měly jedna druhé tolik co vyprávět.“

Napadla mne souvislost se soutěžním tématem Křižovatky života, proto zkrácenou verzi tohoto článku zveřejním na webu.