Blíží se konec 2. sv. války, ale běsnění v koncentračním táboře v Německu pokračuje. Jedná se o likvidační tábor pro fyzicky vyřízené, většinou Židy. Není zde plyn, ale krematorium jede naplno, přicházejí další a další. I vězňové, pracující ve spalovně, mj. měli za úkol hledat v ústech mrtvých zlaté zuby, bývali po čase také spáleni, aby nemluvili. Lidský popel byl prodáván jako zahradní hnojivo, i velitel tábora měl zahrádku. Nelidské podmínky, zimu, hlad, bití, přežívá skupina veteránů, tak si říkají, drží je při životě přátelská soudržnost a nezlomnost duše. Kolektivní podpora fungovala, jak psychicky, tak třeba dělení se o jídlo, o místo pro spánek, oblečení, pomoc po zmlácení, ukrývání ohrožených vězňů apod.

Jedna z hlavních postav je č. 509, po celo dobu dodává morální sílu ostatním, v závěru však, když už je několik dní slyšet dunění blížící se fronty, Němci likvidují po sobě stopy a zapalují barák s vězni, polívají benzínem a střílejí, 509 rozrazí dveře, aby všichni neuhořeli, sám je zezadu zastřelen. Měli heslo, když může jeden zachránit život dvaceti, udělá to. Po brutálním řádění fašistů, naposledy ještě některé vězně umlátí, přichází osvobození tábora, hlavní velitel je zatčen v úkrytu na své zahrádce.

Knížka je Remarquovým klasickým protiválečným dílem, jehož poselství zní jasně, již nikdy nedopusťte válku, žijte jako lidé, jako LIDÉ.

,,Umírání bylo právě tak nakažlivé jako tyfus a osamocený jednotlivec lehko pošel ve všeobecném mření, ať chtěl nebo nechtěl. Skupina už se ubránila líp. Když se jeden chtěl vzdát, jeho druhové mu pomohli přežít. Veteráni nezůstávali naživu déle proto, že by měli víc jídla; žili, protože si dokázali zachovat zoufalý zbytek odhodlání vydržet.“

Alespoň malou jiskřičku života.