Netradiční román o netradiční rodině. Jsem ráda, že jsem nový rok začala právě jím. Lidé z rodiny odchází, aby se zase mohli vrátit.

Zprvu jsem si myslela, že mi to opakované skákání v čase bude vadit. Letopočty v názvech kapitol jsou tzv. páté přes deváté a zdá se mi, že pro současné knížky jsou už časové skoky pravidlem. Nějak si však na tyto kompozice zvykám a mám radost, když se mozaika celého příběhu nakonec složí. Možná si autoři myslí, že by chronologicky vyprávěný příběh nebyl zajímavý nebo že je to zastaralé? Naopak, mám ráda klasické historické romány.

Ale přečetla jsem. Zvládla jsem knížku za den. Na horách 3. ledna padá sníh a sviští fujavice. I budka krmítka do rána odlétla, jak byl vítr silný, ale jak jinak, u kamínek a při lampičce je čtení příjemné.

Sedmihlas je souzvuk sedmi hlasů, sbor, a to se nakonec sedmi dětem podaří, když se jako dospělí sjedou na vánoční svátky do rodného domu. Jejich rodiče už nežijí, jejich pozemky kolem farmy jsou rozprodány z důvodu finanční nouze, zbyl jen dům s verandou a cesta. Zbylo jim však tolik porozumění a lásky v srdcích, že spolu prožijí krásné Vánoce. Jejich vztahy jsou pevné na základě vzpomínek.

V rodině bylo léta nevysvětlené tajemství o úmrtí jejich matky a také o těhotenství jejich patnáctileté sestry. Vše si řeknou, pochopí, odpustí, a my čtenáři se dozvídáme ještě něco víc. Dozvíme se, jak to bylo s nemocí jejich matky i celý příběh jejího příchodu na farmu a o seznámení s jejím budoucím manželem, otcem těchto sedmi dětí.

Otec dětem asi nikdy nevyprávěl o osudu jejich matky. Děti věděly, že je nemocná a že pořád leží, nosily jí jídlo, když otec pracoval na pastvině, a dá se říci, že matku s jejím zvláštním chováním neměly rády.

Jejich matka do těchto míst přišla v mládí, poslala ji tam její matka s cílem pečovat o starou a nemocnou, její umírající sestru. Chtěla, aby dívka viděla, jak žije její sestra, trpící hlubokými depresemi, které tiší jen ticho a tma, že je osamocená, bez rodiny a aby dívka začala se sebou něco dělat, aby neskočila stejně.

Jenže na venkově ve Virgínii se šestnáctileté Marii zalíbilo, poklidný život v přírodě měl na ni blahodárný vliv a po smrti tetičky se přes vztekání její matky domů nevrátila. Záchvaty nemoci, které se u ní v době dospívání také začaly projevovat, ustoupily a zdálo se jí, že je zcela zdravá. Zůstala v bungalovu po tetě, starala se o zahrádku a zamilovala se do Jima, stejně starého chlapce od sousedů, otce výše zmíněných sedmi dětí. Jenže po prvním porodu se vše zvrtlo a Marie byla pak stejně nemocná, jako její teta. Své trápení, které bylo čím dál horší, se jednoho dne rozhodla ukončit silnou dávkou prášků na spaní.

V závěru knížky Jack přemýšlí, jak na ně asi sousedé pohlížejí. Milá rodina anebo Zvláštní lidé? ,,Ať tak či onak, řeknou jen dvě slova a nic víc. Kdo by jim to vyčítal.

Taky mají své rodiny, svůj domov a své vlastní příběhy. Musí se s nimi nějak vyrovnat, vyprávět si je, nebo zamlčovat, připomínat, anebo zapomenout. Všude mají své soukromé sbírky temnoty a světla, pravdy a lží. Jedno lidské srdce by nakonec za celý život ani nepojalo víc. A i jedna rodina, říkal si Jack, i jedna rodina je víc než dost.“

Vydrží spojenectví sourozenců a sejdou se zase všichni o příštích Vánocích? Moc bych jim to přála.