Když jsem vracela knížku, paní knihovnice se mě zeptala, jestli se mi to líbilo. Po pravdě, co tam vlastně bylo hezkého?

Knížka je psaná formou zápisků hlavní postavy, vekslačky Almy, která sepisuje svůj životní příběh. Nejdříve ho vypráví nám, čtenářům, později se dovíme, že to je určeno synovi. Věcné zápisy, jak šel život. Ale i tam by mohlo být, jestli se jí stýskalo po mamince, po otci, jak prožívala mateřství apod. Přišlo mi, že dítěti se moc nevěnovala, otce ve vězení nikdy nenavštívila, na matku nevzpomínala. Alma zkrátka myslela jen na peníze.

Jednou měla jít na tajnou schůzku, to už vekslovala ve velkém, ale nemohla, místo ní se nabídl, že půjde manžel, ubodali ho, a ani tady nečteme o nějaké lítosti, jen se to stalo.

Alma je vekslačka a podvodnice, jejím životním cílem je bohatství. Svého cíle dosáhne vekslováním a překupnictvím, nakonec neví, co by si koupila, všechno už má. Nechá tedy svým psům udělat zlaté obojky, známý řezník jí pro ně přiváží nejlepší hovězí, zatímco chudáci na maso stojí frontu a ještě se na ně ani nedostane, řekne si.

Nakupuje pouze pěkné věci v Tuzexu, má drahé auto, čerstvě postavený dům s nejlepším vnitřním vybavením, má šperky, spoustu peněz v různé měně apod. Do nového domu nakoupí knihovny a ty nejtlustší knížky, aby v nich mohla vydlabat otvory na zlato a valuty. Lidi dělí na ty s penězi a bez peněz. Na ty chudé, obyčejné, chudě oblékané, kouká spatra. Kam s penězi? Má různé skrýše, zakoupí kvůli tomu i chatu a na zahradě zakopává plechovky s bankovkami, pořídí si mapu a označí jejich místa.

Ke svému chování měla prý důvod. Touha po bohatství se u ní vyvinula ztrátou a poklesem vyšší životní úrovně rodiny po válce. Tím, že v roce 1953 byla měna, 300Kč na osobu se měnilo 1:5, větší obnos 1:50. Otec, oblíbený zubař, zrovna prodal jejich vilu a chystal se emigrovat, ale nestihl to, přišel o úspory, prodělal, popral se kvůli tomu s kupcem, byl zavřený na 7 let jako politický vězeň, pracoval v uranových dolech.

Maminka Almy nežila, na konci války ji zastřelil Němec, ukrývající se v jejich kůlně. Třináctiletá Alma se ocitla v dětském domově, obě babičky ji brzy vyzvedly, bydlela s nimi v malém přízemním bytě, jen s kuchyní a ložnicí, měli společnou koupelnu a WC s dalšími nájemníky.

Alma píše, že její babičky zapáchaly a štítila se jejich starých žilnatých nohou, za otcem nikdy na návštěvu do vězení nejela, pro maminku nikdy netruchlila. Babičky jí doporučily zdravotní školu, aby si pak třeba mohla vzít doktora. Jenže Almu ze zdravotní školy vyloučili za šmelinu, naučila se prodávat věci z balíčků, který dvakrát ročně posílal strýček Helmut, kakao, konzervy, žvýkačky, nylonky apod. Babičky přišly i o příspěvek na dítě, měly jen jeden důchod, druhá, bohatá babička nikdy nepracovala, a začala bída.

Almu vzali do učení obor kuchař, číšník, chodila již do restaurace umývat nádobí a nosila domů zbytky jídel, těmi se živily. V baru pak pracovala celý život, měla styky s překupníky a rozjela veksláckou mafii. Začala tím, že zjistila, že na Hlučínsku ji čeká zlatý důl. Vdovy po padlých německých vojácích dostávaly v bonech odškodnění, důchod. O bony, poukázky, ale nestály, chtěly peníze. Alma od nich bony vykupovala a se ziskem prodávala.

Měla syna, byla znásilněna, když opilá vlezla do jejich bývalé prodané vily pro své věci. Synovi později zařídila přijímačky na VŠ, ale to nemusela, syn by je zvládl. Chtěla s ním jet k moři, když se jí v pubertě čím víc vzdaloval, vymyslela moře. Musela dostat výjezdní doložku, do Jugoslávie se běžně nejezdilo, výměnou za povolení k výjezdu podepsala spolupráci s STB, přece výlet synkovi nezkazí. Jako donašečka přiznává později, že zkazila několika lidem život, ale zase tím pomohla svému milenci k chatě. Synovi později zaplatila i modrou knížku, aby nemusel po studiu na rok na vojnu. Včas mu nechala zapsat astma a ploché nohy.

Do práce si jako číšnice v baru pro výplatu nechodila, ani do práce pak nechodila, potřebovala čas pro sebe, jenže za socialismu musel pracovat každý, příživnictví bylo trestné, takže zaplatila důchodkyni, aby pracovala místo ní, hlavně že měla razítko zaměstnavatele. Syn vystudoval VŠ, sehnala mu dobré místo, ale i on si nějak zapomínal chodit pro výplatu. Práce v kanceláři ho brzy omrzela do té míry, že ukázal matce, že i on něco dokáže, a sehnal si plný invalidní důchod. I Alma pobírala invalidní důchod po autonehodě.

Po sametové revoluci pokračovala v podnikání v cestovním ruchu, potřebovala přivézt z ciziny žádané zboží a doma ho přeprodat. Sehnala dva starší autobusy, pořádala zájezdy do Turecka lidem zdarma, s přespáním a obědem, ale každý účastník musel za její peníze nakoupit určené zboží, to provézt přes hranice jakoby pro sebe, většinou oblečení, a to jí po příjezdu odevzdat. Kdo jí zboží odmítl předat, příště nejel.

Její vynálezy a nápady byly nekonečné. Když byl syn malý, dělala u ní policie prohlídky, syna obalila speciálním pásem se zašitými penězi, namočila pyžamo, jako že se potí, uložila ho do postele, hrnek čaje a teploměr na stolku, policie přece nebude neprohlížet nemocné dítě.

Do ciziny jezdila autem se zašitými penězi v upraveném autopotahu, přes to nové speciálně ušité potahy.

Jak píše, mohla si koupit kde co a kde koho, dostala se údajně až na špičku tehdejší elity, byla nejbohatší, střídala muže během života, ale snad se dá ze všeho pochopit, že byla vlastně chudák.

Jenže, věděla to?

V závěru knihy sedí dospělý syn se svou ženou na terase, Alma už nežije. Vypočítávají zděděný majetek, domy, chaty, bar, peníze, šperky, zlato. Plechovky s valutami na zahradě u chaty již podle plánku vykopali.

Čekají holčičku, bude se jmenovat Alma. Tak tohle bylo hezké.

Hezká je u knížky obálka, za pozlacenou vekslačkou jsou trochu umounění pracující, je to zvětšená, stará, poctivě vydělaná stokoruna.