Odvaha- Babička roku 2024

Před pár hodinami jsem se vrátila domů z festivalu Jeden tanec. Jak již název napovídá, jednalo se o taneční festival , a to v krásném přírodním prostředí lesů a vody. Byla jsem na takové velké akci poprvé. Je mi 64 let.
Ležím v posteli a jako každé ráno brouzdám po sociálních sítích. Jsem ještě plná tance, pohybu , probuzení těla. A v tom to na mne kouklo, titulek Babička roku 2024-krajské kolo. Do oběda je možno podat přihlášku.
Ještě než jsem šla do penze toužila jsem potom zúčastnit se tohoto projektu, této soutěže. Celým srdcem potom toužím už několik let , zatančit si sólo před publikem na prknech co znamenají svět. Ještě při pracovním pobytu v Curichu jsem měla možnost si na dnu otevřených dveří stoupnout v opeře na pódium a zazpívat si jen tak pro sebe. Ted´je tu šance propojit zpěv i tanec v jedno. Ihned mne napadá i melodie skladby, která mne povede. Melodie Nelly fantasie od Ennio Moricone s hlubokým textem o svobodě duší , o lidskosti a svobodě.
Příští týden mi bude jeden rok, ano jeden rok. Mám za sebou rok překonávání strachu z pohybu, rok kdy jsem našla odvahu zase žít, poslouchat své tělo, vnímat skrz tanec jemnost pohybu těla, energii a nechat proplout tancem emoce všeho druhu. Propustit slzy, vztek i radost.
Neučím se tančit , vědomý tanec mne již několik let učí.
A teď je tu příležitost. Vyplním ještě v posteli formulář a vložím požadovanou krátkou anotaci. Jednám rychle impulsivně a odesílám přihlášku. V hlavě mi pořád zní melodie Nelly fantasie...budou to 3 minuty tance.
Již v poledne mi přichází potvrzení přihlášky a přijetí do soutěže. Do soutěže ,do které jdu za sebe.
A vnitřní kritik začne pracovat a šťourat a pochybovat, ale přesto nacházím odvahu říct to svým dětem. Jejich reakce mne nepřekvapí, dělej si co chceš. Už mne neřeší. Ale z prvotní euforie ve mě najednou přece jen začnou hryzat obavy,zda to bylo správné rozhodnutí.
Zbývá mi pouze deset dnů do začátku soutěže. Deset dnů, kdy je potřeba sehnat někoho na sestřih hudby, šaty, boty , odvoz, kadeřník, prostě fofr. Nutí mne to podívat se na sebe opět jako na krásnou ženu, která si může dovolit být hýčkána.
Hudba se mi podaří pomocí kamarádky dát do 3 minut. Nacházím odvahu poprosit o pomoc,i když váhám ještě nad jednou melodií , která je více chytlavá Já chci tančit od Mirai. Nella vítězí.
Večer před akcí to už nevydržím a jedu si zaplavat na jezero. Ráno jsem byla u kadeřníka, mám krásně načesanou hlavu. Ale jsem to já???? Skočím po hlavě do jezera a jsem spokojená .Voda z jezera mi vlasy načechrá, sluníčko mne vyhřívá, odjíždím svá a spokojená. Jsem to zase já. Eva. S mokrou hlavou a rozevlátými vlasy odjíždím domů, jsem šťastná. Panebože jen ať se to nedozví kadeřník, musel kvůli mě vstávat ráno v šest….
Ráno před odjezdem mi ještě přináší jedna kamarádka nějaké šaty na zkoušku, vše se děje jaksi rychle, ale zároveň v úžasném plynutí. Nečekaně mne i doprovodí k autu a jsem ji za to moc vděčná. Jsem šťastná, že mám někoho kolem sebe a nejsem v tomto pro mne tak důležitém okamžiku sama. Ještě jedno obejmutí a vydávám se na cestu.
Přicházím do obrovské haly cca pro 300 lidí. Soutěžících je 11. Mé pořadí je číslo 3.
V koutku duše přemýšlím zda zavolat ještě dceři, že tu jsem, jak ji znám, tak na to zapomněla. Syn to ví, a já v koutku duše doufám, že mne někdo přijde podpořit. Ale moje zkušenost je , že pokud někdo chce, tak tuto informaci , kterou jsem o této akci předala si zapamatuje a podpoří mne. Neudělám to, nevolám.
Jsem tu sama za sebe.
Soutěž začíná a kolegyně č. 1 odchází z pódia a říká, že to bylo strašné tam tak stát a mluvit. No člověk si připraví co chce říct a nakonec mluví stejně o něčem jiném.
Jsem vyzvána ke vstupu na pódium. Mluvím o tom, že srdíčko se zastavilo, mluvím o tom ,že za pár dnů mi bude jeden rok, mluvím o odvaze své i ostatních soutěžících stoupnout na tato prkna co znamenají svět. Mluvím o tom, že na smrtelné posteli člověk lituje toho co neudělal, ne toho co udělal.
Při odchodu z pódia se ke mně přiblíží moderátor a jen špitne, krásně jste to řekla.
Tak a první vstup je za mnou. Nastává příprava a převlek na druhou disciplínu, což pro je mne tanec. Dlouhé bílé splývavé šaty si na boku uvazuji do uzlu, sundávám boty a kráčím na pódium, kde mám připravenu židli uprostřed pódia. Bosa usedám na židli a slyším jen slova moderátora, netušil sem, že se dá tančit na židli.
Zavírám oči a s prvními tóny hudby se zvedám a jdu ladným krokem vpřed. Jdu a ladně vplouvám v rytmu hudby do prostoru. Hudba rozechvívá mé tělo. Zpívám, jsem dojatá, slzy mi kanou po tváři a já je nechávám téct a tančím jemně, z lehkostí mi danou. Vím o čem je ten text v překladu , o lidskosti, kterou vnáším do tance, o svobodě a naději….Svůj tanec zakončím v jemném pokleku a pokoře.
Odcházím. Byla to úžasná energie, kterou jsem měla možnost předat. Předat krásu, předat umění a to převážně starým lidem. Nejsou zvyklí přijímat krásu, přijímat lásku z tanečního projevu, život je mnohdy o povrchnosti a zábavě.
Ano,odcházím z pódia jako krásná , něžná, neopakovatelná žena Jsem to já ,Eva. Žena ve své ladnosti a neopakovatelné kráse. Cítím obrovský vděk.
Nezískávám žádnou cenu a odcházím s kamarádkou plná energie a vděku, že jsem to zvládla,že tu jsem.
Jsem lehce unavená ,ale srdce mi bije a úsměv tu je.
Čekám na další šanci, ano šanci, tančit opět před publikem svůj životní příběh, svůj tanec.