Mít nádherný zářivý úsměv a k tomu přidat ještě devizu, že zuby nebolí, je asi přáním mnohých z nás.

Podlehla jsem takové marnivosti, a když jsem přišla o čtyřku vpravo nahoře, rozhodla jsem se prozkoumat možnosti zaplnění této díry a poptat se odborníků. Přiznám se, že mě lákal implantát. Je to sice trochu nad mé finanční možnosti, ale když se uskromním, tak našetřím.

Vybrala jsem si zubní kliniku, která se na svých stránkách představovala jako ráj na zemi s příslušnými zázraky. Objednala jsem se, recepce voněla kávou, dívky za pultíkem byly vstřícné a zdvořilé.

Vybídly mě, abych šla do ordinace. Tam mě sestra položila na vyšetřující křeslo, přišel doktor, tedy spíše vplul blazeovaný muž, který jen před chvilkou odložil golfové hole - tak mi připadal.

Začal se věnovat mému chrupu. Čistím si zuby pravidelně a ráda, on však řekl, že téměř každý z mých zubů potřebuje odborný zásah, že nepoužívám kartáčky, které on doporučuje. Prosím, vím, co jsou kartáčky na mezizubní prostory, co jsou nitě, a toto všechno používám. Ležela jsem, široce otevřená ústa, poslouchala jeho suché obviňování a mé sebevědomí klesalo. Když mi oznámil, že na jednom zubním kořenu vidí váček, špitla jsem, že mě ale nic nebolí. Jen štěkl:  ,,ale bude“.  Věřte, že mi ani nevadilo, když ukončil mou prohlídku se slovy, že on - ó car veliký - na mě nemá čas a tak mě předá kolegyni, která se vrací z mateřské. Vzpomněla jsem si na jeden americký film, kde se striptérka a příležitostná eskortní pracovnice radovala, že už takovou práci nebude muset dělat, že si vzala doktora. Ten ve filmu však jen špitl  ..“ale já jsem jen zubař“. Tuto krátkou sekvenci bych všem nafoukancům  za zubařským křeslem povinně promítala mnohokrát denně.

Vypotácela jsem se z ordinace a šla se nechat dorazit do recepce, kde se už kulatila suma, kterou mám zaplatit. Odešla jsem s termínem k paní zubařce, v kapse o 4000 lehčí.

Nadešel den mé další návštěvy, zadoufala jsem v milejší jednání.  V pravdě milé bylo, paní doktorka mě osobně vyzvedla v čekárně a já poslušně za ní nakráčela do ordinace. Opět připravené křeslo na ležící polohu, už jsem se však ubránila a měla alespoň  trochu zdviženou horní polovinu těla, abych mohla  polykat a sliny nespěchaly do trubice, kam nepatří. Sice paní doktorka pravila, že neví, zda mi do úst dobře uvidí, zda se jí zákrok zdaří. Byla mladá, ale ne tolik, aby sama nezažila zubařské křeslo, kde se sedí, ani jsem se jí neptala, zda vzpomíná s úctou na své učitele, kteří museli své umění zubních lékařů provozovat samozřejmě v ústech sedících pacientů.

Neptala jsem se, protože asi jako každý jsem byla v očekávání všech možných zákroků poněkud zakřiknuta, ostatně brzy mi byl do úst vražen rozvěrák a já už se nezmohla na nic. Paní doktorka se jala revidovat mé zuby, připomínám, že jsem tam byla se čtyřkou vpravo nahoře a ona se slovy, že musí zkontrolovat závěsný aparát, mi začala prohlížet zuby vlevo dole. Mám (spíše měla jsem) tam můstek, z jedné strany ho držela sedmička, ale tu musela paní doktorka vidět na vlastní oči, tak se jala můstek sundávat. Držel dobře, evidentně zubař, který jej vsazoval, odvedl dobrou práci.  Nedařilo se, tak zubařka vzala malinkou cirkulárku a šmik - můstek za okamžik rozpůlila, to už vyndat šel jenom proto, aby zamířil do odpadkového koše. Podívala se na mou ubohou obnaženou sedmičku a odsoudila ji k zániku slovy : ..“no, vidíte to, to je zkažené, semeniště zánětu, možnost velkých komplikací, které Vás mohou ohrozit. To musí ven. Souhlasíte?...“

Neviděla jsem nic a ostatně stále jsem měla v puse narvaný rozvěrák, a tak ze mě vyšlo jen nesmyslné zahuhlání;  no, zkuste si to. Doktorka si to, co mohlo být cokoli, vyložila jako souhlas s vytržením zubu a provedla je. Byla jsem u konce sil, místo jedné mezery po zubu vpravo nahoře jsem měla 1+ 3 mezery po můstku a jednom zubu vlevo dole.

Přes opravdu čisté, voňavé a pěkně vypadající WC jsem snad jen po paměti došla do recepce. Dívka za pultem se široce usmála, což jsem jí záviděla, protože mé díry po zubech se jen šklebily, a  opět na mě vyhrkla sumu - suma sumárum 2x návštěva první - tedy 8.000.

 O další návštěvě jsem velmi pochybovala, pak jsem přece jenom do třetice otevřela dveře krásné vily a vkročila do čekárny. Tam, asi abych si vše dobře prohlédla, jsem čekala tři čtvrtě hodiny. Pak přicupitala paní doktorka s líbezným úsměvem, že se jí protáhlo ošetření pacienta přede mnou. Opět jako poslušná ovečka jsem nic nenamítala a šla za ní.  Jedinou námitku jsem vznesla, ještě než budu zbavena možnosti něco říci, že si přeji po ošetření odcházet se stejným počtem zubů, jako jsem přišla. Opět křeslo, opět připomenutí, že nemohu ležet, opět povzdych doktorky, že to snad půjde a už se vrhla do mých úst. Díra po sedmičce vlevo dole se zdála zahojená, ale pravila : ještě vám tam zbývá osmička, dáme ji pryč, je zbytečná. Chyba! Nedala mi rozvěrák, v odpověď jí bylo mé hlasité, srozumitelné  NE! Přesedlala tedy k šestce vpravo dole, kde se zub krčil pod korunkou. Sundala ji, zničila ji a řekla, že tento zub nemá naději na přežití a že by jej dala pryč.  NE, NE, NE !!!!

No, jak myslím, ale že do jeho oprav budu dávat moc peněz a přitom už vypočítávala, kam všude by umístila implantáty – vlevo dole 2, vpravo dole jeden a že se uvidí, co ta mezera vpravo nahoře - se kterou jsem původně přišla - tam, že by snad mohl být jen jeden.

Uvědomila jsem si, že nejsem v rukách těch, kteří zuby zachraňují, ale těch, kteří vám je s úsměvem napočítají. Paní doktorce jsem řekla, že je mi 70let a že mi připadá nesmyslné, aby vše co po mně zbude byly  4 až 5 implantátů.

Šla jsem domů a už cestou jsem volala své zubní lékařce, která je ukryta v pasáži, názvem shodné s legendární horou i jeskyní, odkud vyjedou rytíři zachránit ubohý lid. Tedy v Blaníku. Má milá zachránkyně zhodnotila paseku v mých ústech, s povzdechem se jala ji napravovat. Snad už se zase budu usmívat. A svatou Apolenu, patronku všech zubních lékařů, prosím o přízeň ženě, která hbitě a s umem zachraňuje zuby svých pacientů.