Člověk se v Praze narodil, studoval a i když jsem hodně dlouhou žila severně od hlavního města, jezdila jsem za vzpomínkami na studentská léta velmi často. Pravděpodobně zbytek svého života prožiji tam, kde jsem spatřila světlo světa. Místní, nebo přespolní, střed Prahy zná kdekdo velmi dobře. Stačí ukázat fragment některého domu, nebo část ulice, a hrnou se z nás informace, kde že to fotograf stál a která budova se stala terčem jeho objektivu. Zatímco v zahraničí prošmejdím kdejaké náměstí, prostranství, park rozlehlý i odlehlý, v Praze mi stačila Stromovka, Parukářka, Petřín, Letenské a Riegrovy sady. Nedávno se mě jedná známá zeptala, jak se mi líbí v Grébovce. "No, vím, že je to nějaký park s vilou, ale ještě jsem tam nebyla," přiznala jsem. Moje kamarádka na tom byla stejně. Jenom orientačně jsme byly schopné určit polohu této lokality. Tak jsem si na pomoc vzala mapu a ejlhe, ony se z toho vyklubaly Havlíčkovy sady umístěné pěkně v kopci nad vršovickým nádražím a nad Botičem. Díky "strýčku googlovi" jsem se poučila. O vile, o umělé jeskyni, o vinicích, pavilónu i altánu, hřištích i hřišťátkách. A na sklonku léta, jednu sobotu přívětivou na počasí, tedy ne moc horko ani chladno, sluneční paprsky nesužující, vánek naopak osvěžující jsem se vypravila na procházku. Sama, jen s navigací v ruce, abych zjistila indicie pro vyluštění finálních souřadnic jedné kešky. Jsem totiž velký příznivec, tedy, jsem velká příznivkyně celosvětové hry geocaching. A ta mě nezklamala ani teď. Díky několika zastávkám jsem se nejen dozvěděla další zajímavosti, ale prošla jsem si sady od severní části přes západní, východní až k jihu. Sady skýtaly klid. Ticho. Útulno. Upraveno. Pořádek. Stín. Schůdné cesty. Posekané trávníky. Dostatek košů na odpadky. Přívětivý personál v restauraci. Nepředraženou nabídku nápojů. Děvčata pinkající badminton. Nevřeštící děti. Nádherný pohled na jinou část Prahy, nežli Hradčany. Bohaté trsy bílého i červeného hroznového vína. Odpočívající návštěvníky hovořící různými jazyky, jenom ne česky. I když jsem zpočátku litovala, že se na sobotní výlet vypravuji sama, v Havlíčkových sadech jsem názor změnila. Cítila jsem, že by mě rozhovor rušil. Sedla jsem si tehdy, kdy jsem chtěla. Prohlížela jsem si dlažbu, stromy, jezírko, lampy, lavičky a hledala, odkud bych si tu či onu scenérii, nebo detail, vyfotila. Pohoda sálající z každé části parku, ale i z návštěvníků, se dotkla i mě. Opětovala jsem úsměvy a věřila jsem, že i já jsem svým klidem pomohla zpříjemnit sobotní den každému, koho jsem potkala. Člověk se nemusí bát, obávat, omezovat, přemlouvat, rozpakovat, když chce udělat něco, co jeho okolí nechce pochopit. Například osamocenou procházku. Jedinců bez doprovodu chodí po světě mnoho. Každý má jiný důvod, proč právě ten čas tráví  bez společnosti. Mně bylo příjemně samotné právě toto sobotní dopoledne a odpoledne. Což se nedalo říci o lidech na Tylově náměstí, kam jsem se zašla podívat na burzu. Deky, stolky, prostěradla s nabídkou různého haraburdí si prohlížela hrstka zájemců, nikdo nic nekoupil. Prodávající konstatovali, že dnes to mají za nulu. No, každý se nějak musí živit. Já si v tu chvíli pochvalovala, že ve všední dny chodím do práce a o sobotách si nemusím vydělávat na živobytí prodejem toho, co bych vyhrabala ve sklepě, nebo na půdě. A právě díky pevnému zaměstnavateli jsem si prohlédla jeden z nejhezčích pražských parků. Tedy podle mě.