Když jsem na podzim roku 2018 z plakátů zjistila, že v Praze budou koncertovat Alexandrovci, ihned jsem si sehnala vstupenky. Bez ohledu na antiruské články poukazující na to či ono v bláhové naději, že diváci budou soubor ignorovat, bojkovat a já nevím, co ještě.
Vystoupení jsem již jednou viděla. Před několika lety, před leteckou katastrovou, lidskou tragédií, kdy většina členů tohoto světoznámého soubour zemřela. Běhal mi mráz po zádech při písni Svatá válka doprovázené záběry z bojů 2. světové války. Notovala jsem si Kaťušu i Kalinku. A letos? Jako kdybych se do arény vrátila po krátké přestávce. Hala zaplněná diváky od předškoláků po seniory s omezenou pohyblivostí od prvních tónu tleskala, prozpěvovala si, spokojeně děkovala za každou melodii, každé taneční vystoupení. Zase mě mrazilo při poslechu Svaté války - „Вставай, страна огромная, Вставай на смертный бой С фашистской силой тёмною, С проклятою ордой. - Vstávej země obrovská, vstávej k smrtícimu boji s fašistickou sílou temnou, s prokletou hordou...“ A opět obrázky z 2. světové války. A opět zhnusení z našich médií, která v době výročí ukončení 2. světové války oslavují americkou armádu a o Sovětech, bojích, počtu padlých, nadšení nejen Pražanů po příjezdu sovětských tanků jen malá zmínka. Pociťovala jsem zhnusení z mediální masáže zaměřené proti všemu ruskému a z výzev různých rádobydemokratů bojkotovat kulturní vystoupení. Škoda, že se tito rusobijci na koncert nepřišli podívat. Divili by se nadšení posluchačů a děkování za jedinečný zážitek. Alexandrovci si zaslouženě vysloužili obdiv, díky a úctu. Za úžasný pocit a radost z nádherných melodií děkuji i já.
P.S. Když se spočítají vojenské agrese USA v různých zemích po celém světě, zvláště tam, kde se těží ropa, dojdeme k velmi zajímavému číslu a dosova hrůzným statistikám. Nikomu však nevadí, když některé americké umělecké těleso koncertuje v České republice. Neslyšela jsem, že by někdo tvořil uličku hanby pro diváky, aby na americké válečné zločiny upozornil.