A máme tu další nový pracovní týden, a tak jak rychle začal si přeji aby rychle skončil. Vstávat do sychravého pondělního rána není nic příjemného, kdyby byl typický podzim nebo babí léto jako před x lety nebylo by na tom nic neobvyklého, ale vstávat do deště, tmy a zimy to se nechce nikomu. Při představě plápolajícího krbu, teplých ponožek a horkého kakaa, se rychle vytratím z baráku a svou obvyklou cestou jedu do práce, kde mě čeká další den ve společnosti svých kolegyň a usměvavých pacientů.

Práce v nemocnici má své výhody i nevýhody, poslední dobou pozoruji spíše ty nevýhody, ale i každý tmavý den má nějaké záblesky paprsků dobra. Pracovat s lidmi je velmi psychicky náročné a každý z tohoto sektoru to ví.

Každý den je vesměs stejný, plna naděje a úsměvů rozdávám rady pacientům, s klidným srdcem vyslechnu jejich trápení a snažím se jim pomoci, tak jak je v našich silách.

Některé situace jsou tragikomické některé smutné, ale vždy jsme tu pro lidi kteří nás potřebují. Za celou dobu své pracovní kariéry jsem zažila spoustu bolestných ale i veselých příhod. Třeba jako když k nám měla přijít nová kolegyně a se stávající kolegyní, jsme se bavily, jaká asi bude a jak se jí bude chtít pracovat v novém kolektivu v zápalu zábavy a konverzace jsme si nevšimly, že opodál stojí právě ta nová kolegyně, kterou jsme zatím ale neznaly a část našeho rozhovoru vyslechla a jen se potutelně usmívala, při dotazu zda něco potřebuje, pro nás v domění, že je to další pacient se nám představila, v tu chvíli jsme se na sebe s kolegyní jen podívaly a nevěřícně zíraly a styděly se. Vše nakonec dobře dopadlo, nová kolegyně nastoupila a dnes jsou z nás nejen skvělé kolegyně, ale i dobré kamarádky a této příhodě se jen smějeme.

"Komu  je práce radostí, pro toho je život štěstím" (M. Gorkij)