V městečku žije přibližně 26 tisíc obyvatel a vzhledem k typickému kontinentálnímu podnebí s chladnější zimou patří k nejnavštěvovanějším zimních střediskům. Vynikající sněhové podmínky a moderní areály na nejvyšší úrovni jsou lákadlem pro milovníky zimních sportů. V roce 1994 se stal Lillehammer dějištěm zimních olympijských her. Bilance pro českou výpravu nebyla radostná, naši sportovci nezískali ani jednu medaili, nejlepším výsledkem byla dvě pátá místa (hokej a mužská štafeta v severské kombinaci). Raritou těchto her byl důraz na ochranu životního prostředí při budování olympijské vesnice. Po skončení olympiády a následné paralympiády byl celý komplex rozebrán a odvezen, aby se zabránilo devastování a chátrání, jak to ve světě bývá běžné. (Např. Soči 2014, Rio de Janeiro 2016).

I my jsme si mohli skočit. Up

Autobus nás vysadil nahoře nad stadionem se skokanskými můstky, jehož maximální kapacita činí čtyřicet tisíc tisíc diváků, a my se mohli kochat výhledem na celé město a jezero Mjosa. Dolů jsme scházeli po železných schodech a při tom průběžně sledovali několik tréninkových seskoků mladšího dorostence.

Příprava na skok.

Nejzajímavější zážitek nás teprve čekal v podobě návštěvy jednoho z nejstarších skvostů lidové architektury ve volné přírodě - věhlasného skanzenu Maihaugen, jenž se stal předlohou pro vznik  muzea v Rožnově pod Radhoštěm. Založil ho zubní lékař Anders Sandvig, obrovský fanda a sběratel starých dřevěných věcí, které získával při návštěvách  pacientů na tamnějších farmách. Jeho sběratelská vášeň se rozrostla natolik, že zkusil koupit zemědělskou usedlost. Rozebral ji, převezl a posléze s úspěchem složil do původní podoby na svém pozemku v Lillehammeru. V roce 1987 otevřel muzeum v přírodě pod názvem De Sandvigske Samlinger (Sandvigovské sbírky), jež se  nadále rozšiřovalo do dnešní gigantické podoby. Záštitu nad kulturním dědictvím převzalo město Lillehammer a po roce 1905 i norský stát. V době otevření měla památka 10 stavení, dnes jich vlastní více než 150.

Sloupovitý kostel, převezený  z Garmo.

Mezi nejstarší a nejcennější exponáty patří dřevěný sloupovitý kostelík z dvanáctého století, přivezený z vesnice Garmo. Po sestavení byl znovu vysvěcen. Je to jeden z posledních dvaceti devíti kostelů s vikingskými znaky, tzv. stavkirche. Ve třináctém století existovalo přes 1500 evangelických sloupovitých kostelů, do dnešní doby se jich dochovalo dvacet devět, z nichž dvacet osm  se nachází na území Norska a dvacátý devátý byl převezen v devatenáctém století z Wangu do polského městečka Karpatz (na polské straně Krkonoš).

Jdeme do místní školy, učitelka nás vítá zvoněním. Chlapci si museli sednou vlevo, děvčata vpravo.

V době prázdnin probíhají ve skanzenu kromě prohlídek doprovodné programy. Studenti a herci z divadla ve stylovém oblečení provádí zábavnou formou výklad v angličtině (průvoce nám tlumočil),  kdy se mohou zapojit aktivně i posluchači. Asi nejpůsobivější byla přednáška v místní škole, když nás učitelka uvedla do třídy, vysvětlovala výslovnost norských hlásek a upozorňovala na pevná pravidla panující ve škole. Někteří z nás byli vyvoláni a museli odpovídat. Naštěstí nepadla volba na mě, jelikož nevím, zda bych obstála se svojí angličtinou. Nakonec jsme se rozloučili stejně jako ostatní skupiny národní písničkou. Zvolili jsme "Skákal pes přes oves".

Typicky norský dřevěný plot, který se staví i v dnešní době.

Další neméně zajímavá přednáška probíhala v kostele a na farmě. Objektů k vidění bylo víc než dost, v chlévech spokojeně odpočívala  zvířata, některé rodiny i s dětmi zde v letní sezóně bydlí a hospodaří. U rybníka jsou k dispozici pruty a každý zájemce si může zarybařit.

Farma, kde jsme také poslouchali zajímavý výklad.

Úplně ve spodní části se rozkládá nejmladší část muzea-pošta z devatenáctého století a za ní vlakové nádraží s přistavenou soupravou vlaku, kde je možno podrobně prozkoumat všechny vozy včetně parní lokomotivy.

Nádraží - poštovní vozy.

Prohlídka skanzenu zabere mnoho hodin, ovšem v rozsáhlém areálu si můžete odpočinout na četných lavičkách s přístřešky nebo v kavárně s místními specialitami, což představují vafle s domácí zavařeninou a kysanou smetanou.

Příště: Výlet k největšímu evropskému pevninskému ledovci Jostedalbreen.