Jak mi začíná stáří dýchat na záda, tak ztrácím ambice. Jsou pro mě totiž důležitější věci. Tím se nezříkám svých nenaplněných představ, jen se už za nimi nehoním, spíše kráčím. Na každý den si dávám nějaký malý splnitelný úkol, který pokud splním, tak se cítím spokojený, možná i šťastný. Když to z nějakého důvodu nestihnu, tak si nic nevyčítám, ale přesunu ho na další den. Pozor, ale určitě ho neprodleně splním. Výzvy mě dosud neopustily. Například bych se chtěl naučit angličtinu tak, abych mohl bez průvodce do světa. Už vím, na co mám a na co nemám, to vynechám! Zřeknutí se velkých ambicí se člověk zklidní a cítí se vyrovnaný. Kdysi jsem intenzívně prožíval každé odmítnutí, dnes nad tím mávnu rukou. Stáří má i své výhody. Dbám na sebe, ale je mi už jedno, jestli se někomu líbím. Buď mě přijmi takového, jaký jsem, nebo čau.