Vypadalo to jako pohádka, ale skončilo to jako tragédie. Osoby a obsazení: ON, ONA a JÁ.

ON – věk 49 let, vysoký (198), urostlý svobodný, bankovní úředník. Se svými metry se tyčil nad přepážkami jako věž. Spíše připomínal člena ochranky. Rád se toulal po horách. Jeho boty mi připomínaly lyže a při chůzi musel cítit, že je země kulatá. Kochal se ze sedla svého bicyklu přírodou. Zejména mu učarovala Šumava s temnými hvozdy, kde pravidelně jezdil na podnikovou chatu. Nebyl zadaný, přestože se to v bance hemžilo ženami různého věku. Kolegyně v něm viděly spíše kamaráda než možného partnera. Až na podnikovém školení poznal ženu. Měla chlapečka se starším ženatým mužem. Našel si cestu i k dítěti, které si ho oblíbilo, stejně jako matka přítelkyně. Snil o tom, že prodá svůj byt a přestěhuje se za nimi do Prahy a uzavře rodinu. Možná chtěl ke klukovi ještě holčičku. Jeden chce, plánuje a druhý neví. Tak to chodí mezi námi. Nakonec ženu oslovil někdo jiný a ona románek ukončila. Dnes je opět sama.

ONA – věk 35 let svobodná, bezdětná. Vystudovala hotelovou školu a s jedním kuchařem si pronajala restauraci. Dřeli tam sami. Neznala nic než práci. Možná to byl důvod proč po 8 letech se rozešla s přítelem.

JÁ – dlouholetý přítel tohoto obra. Nejedny boty jsme spolu po horách prochodili. Po jeho nezdaru v Praze mu povídám: „V bance ti pšenka nekvete, tak zkusíme seznamku“. Vybrali jsme jeho sympatickou fotografii, napsali jsme kdo je, co hledá a co může nabídnout. Seznamka funguje jako obchod, nabídka a poptávka.  Zpočátku plno návštěv. Znáte to, nové maso. Potom se to zklidnilo. Já jsem mu to obsluhoval, požádal mě o to, prý nemá čas. Jeho vkus mi byl známý. Najednou na něho blikla pohledná žena. Napsal jsem jí, jaký mám pocit z tohoto seznamování. Přiznal jsem se, že mu to tady hlídám a vyslovil jsem svůj negativní názor na tento způsob seznamování, že se vůbec divím, proč tyto osoby někoho vúbec vážně hledají pro společný život.  Ona mě odpověděla: „Mě se váš kamarád líbí a hledám to co on“. Dal jsem jí na Vladana telefon a ruce pryč. Ona mu napsala SMS, ať se jí ozve. Domluvili si rande a přeskočila jiskra. Pozval ji domů, do svého útulného bytu v historickém jádru našeho města. Bytem byla nadšena. V mysli jí možná problesklo: „Tak tady bych chtěla žít a vychovávat s ním děti“. Začali spolu chodit. Její život se změnil. Už nebyla pouze práce, byly vycházky do přírody, pobyty na chatě, kolo a společnost. Restauraci na podzim zavřela, zařízení prodala a přestěhovala se k němu.

Zajistili si termín svatby na červen příštího roku. V lednu mě přilítla SMS: „Svatba bude příští měsíc, spěchá to“. V květnu se narodila Eliška. Oba byli šťastní, že v pozdějším věku se konečně dočkali.  Ještě teď ho vidím z trolejbusu, jak hrdě vede dcerku do školky, která spokojeně cupitala kolem svého obrovitého tatínka. Letošní květen, rozkvetlé stromy a Eliška má slavit čtvrté narozeniny. Neštěstí jménem covid navštívilo tuto spokojenou rodinu. Večer má Vládan vysoké horečky, manželka volá záchranku a ráno v 5 hodin si ho nemoc vzala. Bohužel má snaha, učinit kamaráda šťastného ztroskotala.

EPILOG

Pracuji ve škole. Jedna z učitelek bydlí přímo ve vchodě, kde Vladan měl byt. Věru popisuje jako sympatickou ženu. Prý se měli s kamarádem moc rádi. Potkala mě na schodech a povídá: „Věra mi povídala, že ty čtyři roky stály za to, že byli spolu šťastní a Eliška jí bude celý život připomínat toho báječného muže, kterého díky mně poznala“. Bylo to jako v pohádce, jen konec byl velice smutný.