old-age-360714-340-1.jpg
Autor fotky: pixabay.com
zpět

Přetáhni vnoučka

V mém prozatím brožovaném životě jsem slyšela na nespočet oslovení.

V dětském věku jsem byla kočička, šmudlinka, cácorka, beruška, holčička zlatá, ale taky ségra, Ivaňák, Ivuša, káča pitomá. Později sluníčko, zlato, miláček, ale taky pizda a pěkná potvora. Když jsem nastoupila do pracovního procesu, oslovovali mě někteří zcela nelogicky soudružko, i když je k tomuto oslovení nic neopravňovalo. Členkou příslušné strany jsem nikdy nebyla. Ale našli se i tací, kteří mě oslovovali paní, takže jsem psychickou újmu neutrpěla. I když jsem měla jednou namále- to když jsem vedla své dvě děti do školky, a za mnou se ozvalo „ Uhni, holko, běž s těma sourozencema na stranu“ a kolem mě se přehnala funící korpulentní „madam“ honosící se velkým pozadím a velkou funkcí. 

Tím se dostávám do dalšího období života, kdy jsem byla máma, mamka, maminka, mamča. Nebo oslovení s ironickým podtextem matka pluku, moje zákonitá, nebo trochu otřepané „bytná“

Život plynul, a já jsem v prvním nárazu trochu nedobrovolně přešla do kategorie babiček. Ale zvykla jsem si. V současné době jsem tedy babička babča, nebo familiérně – babí-. Když mi manžel nedávno z legrace řekl „bábo“ opravily ho moje dvě vnučky unisono:“To není žádná bába, ale babička!“

 Pamatuji se, že v dětství jsem měla k prarodičům podobný vztah. Měla jsem je ráda a oni mě také, naučili mě spoustu věcí, na které rodiče neměli trpělivost, a oni se zase bavili mými kousky, které někdy bylo i nutné před rodiči ututlat. Byli to prostě děda a babička, a nikdy, ani v myšlenkách jsem o nich neuvažovala jako o dědkovi a bábě.

Všechna ta oslovení jsem přijímala, protože ke mně nějakým způsobem patřila, nebo vystihovala mé současné vztahy s různými lidmi. Ale ani ke svým nepřátelům jsem si nedovolila veřejně vyjadřovat s tak dehonestujícím oslovením, a kdybych něco podobného zachytila u nich, reagovala bych velmi ostře.

Proto nechápu, proč bych takové oslovení měla akceptovat od někoho cizího, a ještě k tomu prostřednictvím veřejnoprávní televize. A to ani v tom případě, když mi jakýsi rozcapený vnouček, který má nejradši domácí brambůrky od babičky, nabízí „pomoc“.

V čem ta pomoc spočívá, nevím, snad se jedná o organizační zajištění těch, kteří chtějí pomoci seniorům, kteří pomoc potřebují. To se mne naštěstí netýká, dokáži se postarat o sebe, své blízké, a pokud mohu, pomohu i lidem, kteří to potřebují. Totéž vnímám ve svém okolí. Devadesátileté paní, která zde bydlí a už špatně chodí, vozí obědy pečovatelská služba a občas zazvoní nějaký soused, když jde na nákup, a nabídne obstarání nákupu. Vnímáme ji jako „tu starou paní z druhého patra“, proto není pro ni problémem nabízenou pomoc přijmout.

Všichni budeme jednou v takovém stavu, kdy se bez cizí pomoci neobejdeme. Já jsem si však stoprocentně jistá, že pokud mě v takovém stavu bude chtít pomáhat namachrovaný frajírek, který přišel „pomoci bábě a dědkovi“, seberu poslední zbytky sil, zakleju bezzubými dásněmi, zahrozím svraštělou pěstičkou, a přetáhnu ho francouzskou holí.  

Počet zobrazení: 33