Narodila jsem se 9. května  a to mě jako malou holku v 60 letech minulého století naplňovalo blažeností, neboť málokdo se mohl  těšit  v měsíci  svého narození   takovým oslavám, jako já.

 Milovala jsem  stavění  a kácení máje, májové průvody s mávátky, alegorické vozy s roztodivnými výjevy a hlavně pochodující pohraničníky s krásnými německými ovčáky.    Jediné, co mě nebavilo,  byla vojenská  přehlídka  v Moskvě, kterou rodiče  9.  května dopoledne  sledovali pozorněji než oblíbený seriál Tři chlapi v chalupě  nebo Sága rodu Forsthytů.  Z těch sevřených šiků a atomových  hlavic jsem měla,  nic naplat,  nepříjemný pocit.  Matka, ač logicky nevoják,  zasvěceně komentovala kvalitu a množství zbrojního potenciálu   našeho Velkého Bratra a  občas se nechávala   unést, když volala na otce :   „Podívej se, Véno na ty rakety !   Sověti už válku nedopustí !   a   „Kluci moji zlatí !“  Těmi „zlatými kluky“  však neměla na mysli  ty fosílie na tribuně,  ale   mladé pochodující vojáky,  doufám…

 Tatínek Véna,  bývalý příslušník československé lidové armády, čímž  logicky voják,  tolik   nadšení neprojevoval.  Sice souhlasil s proklamovanými jistotami, ale zároveň  pokukoval po  studené plotně v obavách, aby manželčino militantní nadšení nezhatilo  sváteční oběd.  To se však nikdy nestalo, neboť maminka byla sice dobrá soudružka, ale  hospodyně také.

Moje  obliba  oslav májových událostí  roku 1945  však vzala za své, když k nám v srpnu  roku 1968 ti  „kluci zlatí“  napochodovali podruhé.  Matka, která věřila v SSSR jak v evangelium, pomoc spřátelených vojsk v pozdních nočních hodinách   uvítala nadšenými ovacemi, což  sousedi nesli značně nelibě, a já se pak  druhý den  bála vyjít  z domu.  

Bylo mi 14 let a ocitla jsem se v opozici k  rodině. Pokus o trest za  mé názory se odvíjel  podle následujícího schématu :    Vlasy zkrátit – sukně prodloužit, nikam nechodit !  V praxi to znamenalo, že mě mamina marně  honila kolem stolu s nůžkami  za účelem ustřihnout mi dlouhé, do očí padající vlasy,   a poté  povolila mnou neuměle zkrácené sukně, což jsem obratem    zase napravila.

Po všech  marných  snahách odvrátit okupační katastrofu  všeříkajícími  protiruskými nápisy (to mi šlo dobře)  nebo  zmatení okupantů přesměrováním ukazatelů (na to byli potřeba hlavně starší kluci),   srpen utekl  a  začala škola.

Nástup do deváté, studijní  třídy  (tuto  novou nerovnostářskou  instituci,  výdobytek  obrodného procesu,  ještě nikdo nestihl zrušit) byl  poznamenán  okupací  tak, že  lze jen stěží pochopit, jak vedle sebe mohl fungovat  vzdělávací proces a atmosféra  vzteku, vzdoru, zoufalství a přechodných záblesků naděje.  To samozřejmě mluvím hlavně o  našich učitelích – my jsme ty jejich nálady  buď nasávali jak houby  nebo nevnímali, asi jak kdo.

 Já jsem tedy  rozhodně nasávala a když v dubnu roku 1969   naše oblíbená, mladá a krásná dějepisářka  Irena   vešla do třída a řekla:  „To je konec,  děti, největší svině  je v čele státu! “, pochopila jsem,  že se 1. tajemníkem Komunistické strany Československa a tím i nejmocnějším mužem  v republice  stal Dr. Gustav Husák,  a že spadla klec.  To bylo bezesporu tragické, ale za nedlouho začal květen, což  sice již pro mě rozhodně  nebyl ten slavný měsíc výše popsaný, ale byl  to  měsíc mých 15-tých narozenin.   Takže na pozadí té doby, co vymknuta z kloubů šílí, bylo pro nás  stěžejní  uspořádat : Můj první mejdan.

Ten se konal v bytě u Jany, neboť moji rodiče své stanoviště prakticky neopouštěli nikdy  a  mejdan v bytě mého bydliště se tudíž jevil nemožným. Těšily a připravovaly jsme se  na tu akci důkladně. Dodnes nechápu, proč jsme pro 5 dívek nakoupily tolik alkoholu a bohužel tak rozmanitého….  Druhý den mi  bylo   špatně, strašně  špatně.

Ještě jsem se nestačila vzpamatovat z té první „dospělé“ zkušenosti a    dostavil se další šok v podobě pozvánky na schůzi Leninského svazu mládeže, kam mě mamina  bez mého vědomí přihlásila, a který sdružoval prokomunisticky a prosovětsky orientovanou mládež.   „Nikdy“  ječela jsem  na celý barák , „nikdy  mě tam nedostaneš mezi ty kolaboranty…“   Představa, že bych se já,  organizátorka peticí a autorka protestních pamfletů proti okupantům, byť jen v lokálním měřítku,  stala členkou něčeho takového, byla neúnosná. Matka tedy lakonicky prohlásila, že tedy dobrá, nemusím tam docházet , ovšem potom nepůjdu  již nikdy nikam,  zejména ne na  koncert imperialistické zpěvačky Joan Dugan,  který  asi nestihli zrušit, a na který  jsme se  já a všichni pro mě důležití lidé  intenzivně připravovali a bylo nemyslitelné se nezúčastnit.

Dnes jen těžko pochopím, proč jsem se prostě ten večer nesebrala a tajně  nevydala na vytoužený koncert. Pokoj jsem měla v mansardě našeho domu, rodiče by si  určitě nevšimli příprav a možná ani nedovoleného opuštění lokality. Pokud by to zjistili , těžko by mě pronásledovali  a odchytili,  následoval by   pravděpodobně  jen „világoš“  po návratu.  Bohužel  se mi v té době jevilo  jediné možné řešení – sebevražda, a to pomocí léků. Zvolila jsem otcovy protirevmatické.  Jak je z tohoto textu zřejmé, zamýšlený čin se nezdařil. Ale účelu bylo dosaženo,   já na koncert jít směla, ale   bylo mi tam po těch prášcích  hůř  než po  prvním mejdanu. Tu slavnou Joan Dugan už si moc nevybavuji, ale jako předskokani tam hráli  a zpívali Paleček a Janík  a jejich „ Hele lidi, nechte chvíli zmatku….“  byla taková    jiskřička    optimismu a   naděje v tom všem.