mirek3a-1.jpg
Autor fotky: Mirek
zpět

Příběh mého hledání

Asi před čtyřiceti lety jsem měl při večerním návratu domů první nečekaný a docela silný duchovní zážitek, který narušil moji do té doby bezproblémovou materialistickou výchovu. Nejdřív jsem nevěděl, co si s ním mám počít. Mohla to být třeba halucinace, ale cítil jsem se psychicky v pohodě, ani moje okolí mi nenaznačovalo, že by se mnou bylo něco v nepořádku, a nevypadalo to ani na nějakou "poruchu" - bylo to celkem rozumné, mělo to "hlavu i patu". Pokud by to někoho zajímalo, napíšu na konci víc. Vrtalo mi to hlavou a tak jsem se po čase rozhodl, že zkusím zjistit, jak je to s tím duchovnem. Začalo moje hledání, zpočátku nijak intenzivní ani systematické. Žil jsem do té doby celkem spokojeným životem bez velkých problémů a necítil jsem potřebu nějaké duchovní opory.

Malá odbočka. Píšu tady jen svá pozorování, postřehy, zážitky a názory, a nevydávám je za nějakou nadčasovou absolutní Pravdu. V zájmu čitelnosti ale nebudu stále opakovat "podle mě...", "já si myslím..." a podobné. Jestli nějaká vyšší Pravda existuje, tak je asi velmi obtížné ji vyjádřit, protože lidská řeč nemá dost výstižná slova, a poznání každého je neúplné, u každého jinak neúplné a ovlivněné osobními zkušenostmi. Navíc duchovní směry, se kterými jsem se setkal, si vypracovaly vlastní slovníky a úhly pohledu, používají cizí neznámá slova a známým slovům někdy dávají trochu jiný obsah, než jsme zvyklí, což bývá zdrojem nedorozumění.

Jinak nikdy jsem nefetoval, neužíval žádné léky na psychiku, alkohol piji jen příležitostně a v malém množství. Také je potřeba říci, že se tu úmyslně vyhýbám slovu Bůh, protože je bohužel zatížené mnoha nesprávnými představami a v jeho jménu se spáchalo a páchá mnoho zločinů a křivd, a asi také proto je pro některé lidi obtížně přijatelné. A jak jsem zjistil, víra v Boha není na duchovní cestě nutná.

Zpátky k tématu. Začal jsem tedy číst různé duchovní a odborné knihy nejen o náboženství, navštěvoval jsem společenství věřících různých směrů, praktikoval jsem jejich metody a snažil jsem se pochopit svůj úvodní zážitek a začlenit ho do mého pohledu na svět a na život. Navíc už od mládí mě zajímala fyzika, hlavně vznik a vývoj vesmíru, a složení hmoty, a chtěl jsem tyhle oblasti nějak propojit. Zato humanitní předměty byly ve škole pro mě utrpením a sloh naprostá hrůza. Málokdy jsem dal dohromady tak dlouhý text, jako teď. Duchovních textů, videosouborů atd. existuje spousta. Má vůbec smysl, abych něco psal já? Snad ano, moje duchovní hledání zajímalo už několik lidí, tak jestli bude někdo další, může si to přečíst.

Několik let se mi nestalo nic zvláštního a ve svém hledání jsem moc nepokročil, ale asi to nebyly ztracené roky. Například když se člověk začne učit cizí jazyk nebo hrát na hudební nástroj, také se výsledky nedostaví snadno a rychle, tak proč by měly v duchovní oblasti? Později jsem měl další nečekaný silný duchovní zážitek, formou jiný ale obsahem podobný. Pak se nečekaný silný duchovní zážitek vyskytl v mojí rodině. Je snad duchovno nakažlivé? Asi před patnácti lety se mi dostaly do rukou knížky, kde jsem měl při čtení pocit, že jsem "na stopě". A konečně asi před šesti roky jsem začal studovat a praktikovat směr, díky kterému snad začínám tušit odpovědi na moje otázky. Nemyslím si, že to je nejlepší směr pro všechny, ale je to nejlepší směr pro mě a asi pro lidi podobného typu.

Chtěl bych se podělit o to základní, k čemu jsem zatím dospěl.

1. Je duchovno výplodem fantazie a existuje jen v představách, nebo je nezávislé na mozku?

My lidé máme velkou představivost. Já například si klidně představím, že přede mnou na stole spí černá kočka. Proč ne? "Vidím" ji sice jen já a jen mlhavě, je to jen představa, ale něco jakoby vidím. A když chci, tak se ta kočka probudí, protáhne se, rozhlédne se, seskočí se stolu a běží ke dveřím. A při tom se promění v bílého psa. Proč ne? Je to moje představa a dělá to, co chci já. Viděl jsem v životě hodně zvířat dělat různé věci a asi si to z těch vzpomínek dokážu nějak poskládat. A dokážu si představit i tvory a činnosti, které jsem nikdy neviděl. Filmy, knihy a Internet jsou plné popisů věcí, které neexistují, a událostí, které se nestaly. My lidé máme opravdu hodně velkou představivost.

Ale někteří lidé (včetně mě) tvrdí, že (často nečekaně) uviděli nebo uslyšeli něco nebo někoho, koho nebo co nikdo jiný neviděl a neslyšel, nebylo to tak mlhavé jako obvyklé představy, a neřídilo se to přáním toho pozorovatele, jako by to bylo nezávislé na jeho vůli. Mohl takový zážitek vytvořit mozek například v důsledku nějaké "poruchy"? Asi ano a jsou známé psychické poruchy, při kterých má postižený velmi přesvědčivé představy, které považuje za skutečnost. Z takovýchto psychických poruch se ale asi člověk jen tak snadno nedostane.

Někteří lidé (včetně mě) tvrdí, že při takovém duchovním zážitku se dověděli překvapivé informace, které se později ukázaly být pravdivé. Asi je možné, že to byla náhoda, nebo že ty informace ve skutečnosti už v mozku byly, jen jsme je zapomněli, a při tom zážitku jsme si na ně vzpomněli. Ale někdy to vypadá, že některé takové informace jsme neměli šanci se dovědět předem.

Někteří lidé (včetně mě) tvrdí, že pokud se v souladu s takovým zážitkem rozhodli něčeho dosáhnout a narazili na překážku pro ně nepřekonatelnou, pak se někdy stala nepravděpodobná náhoda, která jim pomohla překážku překonat a dosáhnout původního cíle. Ale jen někdy. Rozhodně nefunguje žádný automat typu "vhodím modlitbu a vypadne zázrak".

Všechno to mohly být jen představy a náhody. Když však člověk ve svém životě začne takových náhod prožívat větší množství, tak přirozeně začne pochybovat, že to jsou jen náhody. Ale statistiku si nedělám, je to jen pocit.

V souvislosti s tím mnohé napadá: jestli opravdu je nějaké duchovno mimo náš mozek, tak proč je tak tiché a nenápadné? Řekl bych, že jestli opravdu je nějaké vnější duchovno, pak může mít zájem na hodnotném vztahu s lidmi. A hodnotný vztah lze založit jen na svobodném rozhodnutí. Kdyby duchovno nebylo tiché a nenápadné, pak bychom tu svobodu ve vztahu k němu ztratili. A také možná jde o naši ochranu, pokud na duchovní zážitky ještě nejsme připravení, aby nepoškodily naši psychiku.

Je třeba upozornit, že někdy je obtížné odlišit to, co si já představuji, od toho, co je mi představováno. Je třeba být velmi skromný a opatrný a nevydávat svoje vlastní představy za něco, co přišlo odjinud. Jindy zase jsou duchovní zážitky tak silné, že se nechce pochybovat o jejich pravosti.

2. Lze mít s duchovnem opakovanou, nebo dokonce pravidelnou osobní zkušenost? Proč ji chtít a jak toho dosáhnout?

Osobní zkušenosti s duchovnem nejde vynutit a nejde uspěchat, většinou je třeba se na ně připravit. Ale když se to vezme za správný konec, tak už ta příprava a ještě víc kontakt s duchovnem zlepšuje kvalitu života dotyčného hledajícího. A nejen to, i lidem okolo něj se s ním žije lépe. A nejen lidem. To stojí za nějakou námahu.

Přesněji řečeno, osobní zkušenosti s duchovnem bychom se neměli snažit vynutit nebo uspěchat, protože různé zkratky by nás mohly dostat do problémů. Správná duchovní cesta pomáhá řešit problémy, ne vytvářet další. Navíc jak bych mohl věřit, že můj mozek funguje správně, kdybych ho napřed přiotrávil nějakou drogou, přebytkem kyslíku při nepřirozeném dýchání, nebo ho jinak vyvedl z rovnováhy? Duchovní cesta je naopak hledáním spolehlivé trvalé rovnováhy a pravé přirozenosti.

Pro různé typy lidí se asi hodí různé cesty. Ale jak najít svou cestu? Určitě není dobré udělat velký skok kamsi do tmy, začít nějakým radikálním rozhodnutím. Lepší je udělat malý krok třeba i ne tím nejlepším směrem, protože se člověku otevřou nové obzory, může se znovu rozhlédnout, svůj směr upravit a udělat další krok lepším směrem.

Staré čínské přísloví praví: jen blázen se dívá na prst, který ukazuje na Měsíc. Já bych ten obraz využil. Představme si, že ten prst jsou duchovní knihy a učitelé, kteří ukazují na zataženou oblohu a tvrdí, že tam někde za mraky je Měsíc, v našem případě duchovno. Je třeba odhadnout, kam ten prst ukazuje, a pak ten prst opustit a vydat se odhadnutým směrem. A je třeba pročistit oblohu. Ty mraky jsou v naší mysli, jsou to všelijaké sobecké touhy, omyly, nerozumné vášně, nenávisti a další nepořádek, který v mysli všichni více nebo méně máme. Když mysl pročistíme a díváme se správným směrem, pak mezi mraky zahlédneme světlo.

Pravděpodobně se naše hledání nepovede hned na poprvé. Není žádná hanba se vrátit, znovu odhadnout směr, kam ukazují kvalitní duchovní knihy a učitelé, a udělat další pokus. A také je třeba se naučit rozlišovat, které duchovní knihy a kteří učitelé nabízejí něco hodnotného. Bývají to často ti, kteří staví na moudrosti generací, vycházejí z nějaké osvědčené tradice a mají za sebou dlouhé studium a praxi v nějaké škole, o které se lze něco dobrého dočíst a ve které sbor učitelů je určitou zárukou, že mezi sebou nebudou trpět někoho zmateného. Internet je dnes plný nabídek, ale jejich kvalita je hodně různá a pro začátečníka může být obtížné se správně orientovat.

Je samozřejmě možné hledat sám bez pomoci. Bývá to ale pomalejší, plné slepých uliček, neúspěšných a někdy nebezpečných pokusů. Na duchovní cestě sice není dobré spěchat, ale je dobré hospodařit s omezeným časem, který máme.

Přirovnání o hledání světla a o cestě za světlem jsou rozšířená. Ale možná přesnější je představa, že je třeba (alespoň občas) se zastavit, uklidnit, utišit, pročistit svou mysl a otevřít se světlu, které je všude kolem, jen jsme si ho v tom shonu nevšimli. A nejen kolem, ale i uvnitř nás.

Duchovní hledání má i svá rizika a někdy člověk i s dobrým úmyslem udělá víc škody než užitku. Je třeba si uchovat a používat zdravý rozum a je dobré si uvědomit, že prakticky všechny důvěryhodné světové názory se shodují na několika základních pravidlech, která nám mohou být spolehlivým vodítkem: neubližovat, nelhat, nekrást atd.

3. Je něco po smrti, nebo není?

Přiznávám jako u mnoha jiných duchovních otázek, že vlastně nevím. Nejsem si jistý. Ledacos by to vysvětlovalo, kdyby bylo něco po smrti. A vypadá logicky, jestli je něco po smrti, že by mělo něco být před početím. Někteří lidé tvrdí, že si vzpomněli na něco z minulého života například při hypnóze. Údajně lze cvičením mysli při meditaci dosáhnout stavu, kdy si člověk dokáže vzpomenout na minulé životy a uvědomit si řadu dalších věcí. Uvidíme. Asi neuděláme chybu, když budeme žít tak, jako by bylo něco po smrti a jako by náš současný život měl vliv na to, jestli to bude dobré nebo špatné.

Náboženství, se kterými jsem se setkal, obsahují nějakou formu trestu za špatné věci, které člověk dělá, ať už jako peklo, nebo jako karmu. Pokud něco takového existuje, tak podle mě nejde o trest, ale o rovnováhu. Tenhle náš svět trvá tak dlouho, protože je v rovnováze. U neživé přírody popisujeme tuto rovnováhu jako fyzikální a chemické zákony. Na úrovni živé přírody popisujeme tuto rovnováhu jako biologické zákony. A na úrovni vědomí by také mohla existovat nějaká taková rovnováha a její obnovování po porušení.

Mám soucit s trpícími. Možná ještě ne dost velký, ale určitě větší než dříve. Duchovní cesta je cesta za rovnováhou, ale určitě to nemá být cesta lhostejnosti. Mám soucit se zvířaty, která umírají, abych je mohl jíst. Omezil jsem ve svém jídelníčku maso, ale nejsem vegetarián. Nepovažuji to za uspokojivé řešení tohoto problému. Když se pěstuje a sklízí obilí, zelenina a další, tak také trpí a umírá mnoho živých tvorů. A nejen to. Když se staví domy a silnice a další, tak také trpí a umírá mnoho živých tvorů. Nedokážeme žít tak, abychom nikomu neubližovali. Navíc kdybych nejedl vůbec žádné maso, budu tím ubližovat sobě a to také není dobře. Co tedy s tím? Jestli je něco po smrti, budu se snažit vynahradit to utrpení, které jsem způsobil.

A teď ty moje zážitky.

Asi před čtyřiceti lety jsem zcela světsky naladěný při večerním návratu domů potkal ducha. Alespoň tohle mě napadlo, když jsem měl pocit na chodbě našeho činžovního domu, že se na mě zezadu někdo dívá, a otočil jsem se. Mohl jsem se na ten pocit vykašlat a jít dál, ale zastavil jsem se. Asi pět metrů daleko jsem jasně viděl poloprůhlednou zelenou postavu, která tam prostě stála a upřeně se na mě dívala. Na ty zelené oči asi nikdy nezapomenu. Stála klidně, její oči občas mrkly. Nešel z ní strach, nedívala se nijak hrozivě, spíše zkoumavě a zamyšleně, jako by mě odhadovala. Já byl ohromený, asi v nějakém šoku, neschopný pohybu. Pak se v mojí hlavě ozval hlas. Ale nebyly to ani tak zvuky slov, jako spíše cizí myšlenky. Bylo to nějak takhle: "No, není to tak nejhorší, ale chtělo by to, abys dal svému životu nějaký určitější směr, nějaký užitečný cíl.". A pak ticho. Nějak jsem vycítil, že to je všechno a že můžu jít. Mechanicky jsem se otočil, v hlavě úplně prázdno, a mechanicky jsem stoupal po schodech do druhého patra k našemu bytu, odemkl jsem jako vždycky, převlékl se a šel spát. Ani nevím, jak jsem usnul, prostě najednou bylo ráno. Další dny se nedělo nic neobvyklého.

Za několik let jsem měl další zvláštní zážitek tentokrát při čtení duchovní literatury. Bylo ráno a jel jsem autobusem do okresního města na školení. Četl jsem o tom, jak my lidé jsme pyšní a domýšliví a vlastně máme spoustu chyb a děláme spoustu špatných věcí. Najednou jako by mě zaplavilo intenzivní světlo, ve kterém bylo jasně vidět, jak moc se to hodí i na mě, který jsem si myslel, že jsem dost dobrý v porovnání s ostatními. Bylo to zdrcující zjištění. Stáhlo se mi hrdlo a hruď a nemohl jsem dýchat, ztrácel jsem vědomí a pomalu se sunul ze sedadla na zem. Pak to odeznělo. Další dny se zase nedělo nic neobvyklého.

Roky ubíhaly, až jsem konečně zjistil, kdo by mohla být ta zelená postava z mého prvního zážitku, protože jsem uviděl povědomou sochu v jednom meditačním centru. Naučil jsem se techniku, která využívala představu té bytosti k soustředění, a po několika měsících mě znovu navštívila při meditaci. Opakovalo se to pak ještě mnohokrát a komunikovali jsme. Někdy ta setkání měla docela pestrý a překvapivý průběh. Mockrát mi dobře poradila. Pak mi řekla, že je na čase, abych se postavil na vlastní nohy. Od té doby je tichá a nenápadná, cítím její přítomnost, ale už ji nevidím tak jasně a nejsou s ní spojené překvapivé efekty a sdělení. Všechno, co má začátek, má i konec. Nevím, proč si vybrala zrovna mě, ale možná se snaží tiše a nenápadně kontaktovat mnoho lidí a čeká, až si jí někdo všimne. Dostal jsem od ní mnohem víc, než jsem si zasloužil. Jsem jí moc vděčný, ať už je podstata její existence jakákoli. A možná není sama, možná je to prostě jeden ze způsobů, jak nám duchovno nabízí kontakt.

Nemám teď pocit, že bych něco ztratil. Prostě vývoj prochází různými fázemi. Zatímco dříve byly moje kontakty s duchovnem krátké a překvapivé, omezené na chvíle meditace, a ještě ani ne každé meditace, teď cítím přítomnost duchovna stále a ve všem, od rána do večera. Je to sice klidnější, ale o to hlubší, stabilnější, spolehlivější.

Za dobu mého hledání jsem vyslechl několik zajímavých zkušeností s duchovnem od různých lidí. Nebudu ale o nich psát, jednak nemám jejich souhlas, a jednak bych je asi nedokázal podat správně. Důležité je, že nejsem sám. Kdybych byl sám, bylo by to divné, asi by to znamenalo, že jsem se zbláznil. Ale nejsem sám, zkušenosti s duchovnem mají i jiní lidé a všichni snad nejsme blázni.

Možná není tak důležité, jestli se to všechno odehrává jen v mojí hlavě, nebo to má nějakou vnější příčinu. Velmi mě to všechno obohatilo a obohacuje a doufám, že z toho mají a ještě budou mít užitek i moji blízcí a ostatní v mém okolí. Začínám asi tušit, že pro pochopení duchovna je třeba opustit zažité omezené představy o tom, že něco musí být buď jen vnější nebo jen vnitřní, že něco je buď jen představa nebo reálné atd. Uvidíme. Duchovno je velmi obsáhlé a pestré, z různých úhlů pohledu vypadá různě, v různých situacích se projevuje různě. Je v něm všechno a nic současně, ale samo stojí mimo veškeré škatulkování, nad všemi protiklady. Vidím paralelu s tím, že například vědecké objevy nás také nutí opustit zažité omezené představy.

Děkuji mým blízkým, že se mnou a s mým hledáním měli a mají trpělivost, že se mi nesmějí ani mi nevyčítají, že bych měl dělat něco užitečnějšího.

Přeji si, aby se všichni měli aspoň tak dobře, jako já doteď. Aby pokud možno nikdo netrpěl. Hlavně aby nikdo netrpěl věčně, pokud to hrozí.

Čisté světlo vás provázej :)

Počet zobrazení: 17