vždy na podzim jsme z červené krmné řepy dělali tzv. bubáky.

A tak jsem si pro vzpomínku vyřezal alespoň malou dýni…

 Na tuto dobu jsem vzpomněl ve své první knize Čmikání na bráchu.

Kousek od kapličky bydlela sama paní zvaná Julka, která jediná nevstoupila do družstva:

      Na podzim, když se sklízela řepa, jsme z ní dělali tzv. smrťáky. Vyřezali jsme vnitřek a z vnější strany jsme vyřízli oči, nos a pusu. Dovnitř jsme postavili zapálenou svíčku a vrch zakryli víčkem z plechovky.

Sotva se setmělo, postavili jsme pár takových řepáků za její okno z kuchyně a schovali se za zídku a vyčkávali, co se bude dít dál. Když šla Julka zatemňovat, zhrozila se té hrůzy za oknem. Vyběhla ven,

zahlédla naši kumpanii, chichotající se za zídkou, a křičela na celou dědinu: Te Šustře, te Pazdirko, te…

     Jó panečku, tenkráte jsme to doma všichni pěkně schytali!

Mějte se a smějte se.

Zdraví Vás

Pavel Kyselák

člen Obce spisovatelů ČR