Moji milou vnučku Lucii Dé, žákyňku páté dé Fakultní základní školy v pražských Stodůlkách příliš často nevídávám. A tak ji čas od času volám. Snažím se najít vhodnou denní chvíli jako například odpoledne, když odbije pátá. Novák už dávno neleze po jabloni a Luci je doma a pomalu se chystá k večeři. Vytočím její mobilní číslo s představou, že na druhé straně přenosového kanálu uslyším bujaré pozdravení: „Ahój dědo, ahój dědo.“ Po chvíli zvonění se ozve mrzutý až otrávený hlásek Luci a nakvašeně se zeptá: „Co chceš, co potřebuješ…“

No jo, a tak si nakonec v duchu říkám, že mohu být vůbec rád, že mám alespoň jednu zdravou vnučku.