Tato knížka není strašná, strašné je to, co se u nás dělo ke konci 17. století pod souhlasem církve, která na samém svém počátku hlásala lásku k člověku a odpouštění. Nyní se držela zásady, lidskost je zrada na službě bohu. Co všechno způsobily pověry, pomluvy, závist, že se jednomu daří a druhému ne.

Uvádí se, že v Německu byly vyvražděny celé vesnice pod záštitou boje s ďáblem. Roku 1488 vyšel ve Štrasburku církevní spis, rukojeť, návod jak postupovat při inkvizičních soudech. Malleus maleficarum, Kladivo na čarodějnice, podle tohoto spisu má název i tento román.

Podle tohoto dokumentu v románu postupoval i olomoucký advokát Boblig z Edelstadtu, když na panství žerotínském, na Moravě, kolem roku 1680 vedl procesy s osobami nařčenými z čarodějnictví.

Tento zhýralý člověk, ve snaze dokázat svou moc, zároveň se patřičně obohatit i zadarmo na zámku pořádně hodovat, zinscenoval procesy na základě prohřešku staré žebračky. Ta chtěla pomoci sousedce, aby ji zase dojila kráva, v kostele přijala svatou hostii, uložila do šátku. Lidé věřili pověře, že kráva sežere hostii a uzdraví se. Pomocník faráře ženu viděl, prozradil faráři. Žebračka byla uvězněna, obviněna, mučena.

Mučení probíhalo podle návodu, stupňovalo se. Nejdříve obviněného psychicky deptali, věznili, ukazovali nástroje, pak je používali. Palečnice, španělská bota, třetí stupeň bylo natahování na žebříku. To už nevydržel nikdo. A kdyby vydržel, bylo to znamení, že mu pomohl sám ďábel.

Žebračku při natahování zabili. Obviněny byly obě další ženy, které chtěly zachránit krávu. Ty v bolestech odsouhlasily jména dalších žen a neštěstí bylo na světě. Všichni další na mučidlech odkývali jména dalších, i to, že se všichni scházeli na Petrových kamenech, tancovali, pili, hřešili a byli ve spojení s ďáblem.

Byla spuštěna lavina procesů, do nichž Boblig se svým pomocníkem zapředl mnoho nevinných, slušných, vážených, ale hlavně majetných občanů, u nichž předpokládal, po zabavení jejich majetku, své obohacení. Síť se roztahovala čím dál více, do osidel zapadl i vážený a oblíbený děkan šumperský Kryštof Alois Lutner, kněz starý a ctihodný. U něho mu soudce záviděl jeho schovanku, mladou a hezkou dívku, sirotka, kterého děkan vychoval na faře po požáru města.

Děkanu nepomohl nikdo, každý se bál o svůj život. Nikdo ani z kněžských přátel mu nepodal pomocnou ruku, ani biskup olomoucký hrabě Lichtenstein, v kterého K. Lutner doufal a ještě i po vynesení rozsudku mu psal poslední dopis: ,,Tvrdím, že jsem se nikdy nedopustil takového zločinu, pro který jsem odsouzen na smrt. Přiznal jsem proti svému svědomí jen ze strachu před novým mučením….“

Román nekončí dobře, mnoho lidí přišlo o život na hranici, někteří dostali vyjímečnou milost v tom smyslu, že jim byla nejdříve uťata hlava, než byli spáleni, přivázáni ke kůlům, obloženým suchými borovými poleny a třískami namočenými v oleji.

Nikdo za tyto zločiny nebyl potrestám. Pomocník soudcův se sice zabil pádem z převrženého kočáru, ale soudce Boblig jednoduše zmizel.

Děj končí návratem starého, již bývalého knížecího soudce, Kašpara Huttnera do Šumperka, který se odhodlal tajně odjet s kupcem před osmi lety z města, aby se pokusil o audienci u císaře ve Vídni a požádal o pomoc. Byli přepadeni, okradeni, kupec byl zabit, soudce odvlečen do tureckého vězení.

Huttner se dovídá o smrti své ženy a všech zemřelých dalších svých přátel, pláče a klečí na popravišti. Bere do rukou hlínu s popelem, naříká a myslí na to, že není jen Boblig sám zodpovědný za všechno spáchané zlo.

,,Což tolik učených a moudrých nesvalovalo jeho zločiny, kníže Lichtenstein, apelační radové, olomoucký biskup, šumperský soudce Glaub, písař. Je snad jejich vina menší? Bez jejich pomoci by Boblig nic nesvedl ale i my, já, Kryštof Lautner, Kašpar Sattler, Jindřich Pešek. Jak jsme se bránili? Místo abychom zburcovali celý svět, čekali jsme na zázrak. Je to i naše vina, naše veliká vina!“

Dále přemýšlí nad pověrami: ,,Lidé mají příliš rádi pohodlí, ticho, protože si tak mnozí oblíbili otroctví. Jednou však slunce musí prorazit tmou. Musí, musí!“

V zármutku neví, že v té době nebylo možné dovolat se spravedlnosti. Děkan Lutner bojoval, jak mohl, psal dopisy představeným a Huttner sám přece riskoval život cestou do Vídně k císaři, u okolní domácí šlechty nebylo žádné dovolání. Stará hraběnka, majitelka žerotínkého panství, raději odjela ze zámku.

Procesy skončily jenom tím, že Boblig byl čím dál tím víc nenasytnější a rozpínavější, chtěl zničit další a další panství, ale na olomouckém ztroskotal. Tam lidé získali podporu u hrabat, hrabě Lažanský, krajský hejtman hrabě Sack, další hejtman Hassnik, kníže Dietrichstein měl přátele u dvora ve Vídni a nikdo taky už nechtěl platit procesy, sami žerotínovi dědici byli v zadlužení.

Román ukazuje, jak nebezpečná je náboženská ideologie a vůbec ideologie jakákoliv. Křesťanská ideologie, přestože byla původně záležitostí chudých a utlačovaných, byla zneužita, zvítězila bezohlednost a tmářství, které bylo vydáváno za službu bohu.

Zaujaly mne dialogy, kdy obě protistrany argumentovali Písmem, Boblig si našel své zdůvodnění citacemi o ďáblu a své pravdě, děkan Lutner mu oponoval citáty jiných apoštolů a světců. Každý si našel v učených knihách zdůvodnění, jaké potřeboval.

Závěrem citace ze začátku knihy, kdy se děkan Lutner, po prvním seznámení s bezcitným  Bobligem, zamýšlí nad tím, kde se v lidech bere zlo.

,,Z čeho vlastně vzniká taková zloba, ptal se sám sebe. Z čeho?

A tu najednou se mu zdálo, že přišel na podivuhodně jednoduchou odpověď.

Jistě jen pro to, že tací lidé nechodí sami polními pěšinami, když zraje obilí, že se nikdy sami nezastavili uprostřed kvetoucí louky a že nikdy sami nešli za časného rána mladým lesem, rozezpívaným ptačím zpěvem…

Lidé by měli víc chodit venku a obuv nechávat doma; všechna zloba by z nich brzy vyprchala.“