Lidé mohou být zlí, závistiví nebo nepřející z různých důvodů – biologických, psychologických, sociálních i kulturních.  Mám mnoho nectností.  Nejsem dokonalý a některým lidem lezu na nervy. Jiní mě naopak mají rádi. To respektuji. Jen jedno se mi nedostalo. Neumím závidět a přeji lidem i to na co já sám nedosáhnu. Celý život mi vrtá hlavou proč tomu tak je? Možná je to tím, že když někdo dosáhne něčeho, co druhý chtěl, ale nemá, může cítit hořkost místo radosti. Rád se raduji z úspěchů jiných. Posílí to tím mou pozitivní energii. Někdy se lidem zdá, že úspěch ostatních jim ubírá hodnotu, místo aby viděl příklad. Možná je to způsobeno jejich nízkým sebevědomím. V dnešní době, kde se společnost ubírá k soutěživosti a konkurenci, je těžší se radovat z úspěchu jiných. Dále to může být strach z vlastního selhání. Úspěch druhého může vyvolat vnitřní nejistotu a připomenutí vlastních neúspěchů.

Moderní společnost často klade důraz na úspěch, krásu, bohatství – a nutí nás srovnávat se s ostatními. Sociální sítě tento tlak ještě zvyšují. Když má někdo „víc“, může to vyvolat závist a nepřejícnost. Někdy může jít i o hlubší psychologické problémy – například narcismus, poruchy empatie nebo patologickou žárlivost. Ne každý člověk má v sobě schopnost vcítit se do druhých a přát jim dobro. Způsob, jakým jsme vychováni, a jaké vzory kolem sebe máme, hraje obrovskou roli. Pokud člověk vyrůstá v prostředí, kde se soutěží, srovnává a neprojevuje uznání, je pravděpodobnější, že bude negativní i vůči ostatním.

Závist je emoce nebo pocit, který člověk zažívá, když si přeje něco, co má někdo jiný — a zároveň mu vadí, že to ten druhý má. Může jít o majetek, úspěch, vzhled, schopnosti nebo třeba vztahy. Závist je často spojena s pocitem nespravedlnosti, nedostatku nebo nízkého sebevědomí. Závistivý člověk si přeje, aby druhý člověk o svůj „výhodnější“ stav přišel. Někdy uznávám, že může být i prospěšná. Začne na sobě pracovat a posune se na úroveň úspěšného člověka.

Sledoval jsem v televizi debatu s redaktory z bulvárního tisku. Otázka na ně zněla: „Proč se v jejich článcích objevuje tolik neštěstí, krve“? Prý si to lidé přejí. Myslí si totiž, že když se to stalo někomu druhému, tak proto se mu to vyhnulo. Sám jsem byl svědkem toho, že jedné matce se oběsilo dítě. Obrovská tragédie. Jako supi se na nebohou vrhli redaktoři Blesku a snažili se v rámci senzace mířit na nešťastnou matku. Jakoby ona měla podíl na smrti svého milovaného dítěte. Byla by to přece senzace. Vyšší náklad, zvýšení peněz z reklamy. Pro mě hnus. 

Proč to vlastně píši? Tak jako jinde v životě i zde mezi námi seniory na íčku jsou lidé závistiví, zlí a nepřející. Myslím si, že více je těch druhých. Třeba je něco bolí, zvláště ve starším věku lidé začínají bilancovat a zjistí, že nedosáhli toho, čeho si přáli, čím by chtěli být. Motivů,  může být spousta, ale pořád je to hnusná vlastnost, která zamořuje a ničí soužití lidí. Někteří závidí, že někdo umí napsat hezký článek. Pořád ti samí negativně kritizují. V diskuzích k příběhům vkládají osobní útoky, projevy nesympatie. Vůbec je nezajímá myšlenka toho, co autor říká. On se chce s ostatními podělit se svým hezkým prožitkem. Nepřejícník to chápe jako ring. Má tam podle něho příležitost toho druhého zašlapat do země, protože si tím možná zvýší své tak nízké sebevědomí.

Stejně jako lidé mohou být zlí, mohou být i neuvěřitelně laskaví, obětaví a inspirující. Zlo a dobro jsou dvě strany téže mince. A často platí, že člověk, který jedná zle, sám někde hluboko trpí. Pokud tě to trápí osobně – že zažíváš závist nebo nepřejícnost od druhých – může pomoct si připomenout, že to často není o tobě, ale o jejich vlastních bolestech a slabostech.