Tato kniha rozhovorů se šumavskými samotáři mne už před rokem nadchla. Vyšlo už další vydání s barevnou obálkou. Pro někoho to je šokující zjištění, já se přistihnu , že jim až někdy závidím.

Šumavu mám prochozenou dávno a jak padly dráty , otevřely se další možnosti objevování divoké přírody. Že všude cesty nevedou, i když tam v minulosti byly? Je lákavé  brodit se vysokou trávou a přelézat rokle a potoky. Jen málokdy jsme na cestách po stopách prvorepublikových průvodců narazili na člověka. A přesto tam lidé žili. Nejen vojáci v pohodlných domech. Samotáři, pro někoho šílenci, lidé s touhou žít si po svém, bez elektřiny a jiných vymožeností, často s utajenou identitou a přesto s inteligencí a důrazem na duchovní rozměr jejich života, jsou to čtenáři a básníci s touhou po klidu. Po otevření hranice jich přibývá, i když žijí v sepjetí s přírodou ne tak asketicky. Žijí tam i rodiny s dětmi. 

Když se naskytla možnost zúčastnit se besedy v Horažďovicích o knize s autorem  Alešem Palánem , neváhala jsem se do blízkého města rozjet. Beseda byla v duchu rozhovoru tak, jak byla napsaná i kniha. Přítomni byli i lidé, kteří se setkávají s postavami z knihy a konfrontace úhlu pohledu byla zajímavá. Často byli překvapeni, že onen pobuda je tvořivý člověk. Zajímavé je, jak je publicita ovlivnila. Většinou nechtějí být rušeni. 

Autor chystá novou knihu o samotářích, které objevil , také s charismem a příběhem, tentokrát žíjících  v celé zemi, třeba v Polabí, na jižní Moravě a u třeboňských rybníků .