Jsem náplava. Kdysi dávno jsem se přivdala do Vchynic, což je vesnička pod Lovošem. Přišla jsem z kraje lesů a řeky Orlice. A postupně si zvykala na Lovosicko a objevovala zvláštní krásu Českého Středohoří, silně poznamenanou odsunem nejdřív Židů, pak Němců a průmyslem. Kvetoucí mandloně na jaře a Cementárna Čížkovice. Vonící Deli, železniční uzel v Lovosicích a staré meruňkové sady. Opárno, Slavnosti květů, Boreč. Secheza, kolony Wartburgů a Trabantů, míříci na jih, za teplem. Ale to už je dávno. 

Doba si žádá změny. Potkaly i mě. Dnes žiju v Litoměřicích, nekoukám na Lovoš, ale na Radobýl. Ale taky na komín cihelny, kde kdysi dávno končila těla věznů z litoměřického koncentračního tábora. Snad už jejich duše našly klid.

Jsem přesvědčená, že zlo a utrpení zůstává tam, kde vzniklo. Několik let jsem pracovala v Terezíně. Vždy před Mírovými slavnostmi jsme chodívaly na Památník. Okopávat hroby. No, nejsou to hroby, "jen" pomníčky, ale i tak... V areálu tábora jsem se nikdy necítila dobře. A vlastně ani ve městě.

Tenkrát jsem si naivně myslela, že slovo válka, koncetrační tábor, holokaust nebo deportace  patří minulosti. Bohužel, mýlila jsem se. Samozřejmě nejen já. A když tak koukám kolem sebe, nemohu si pomoct, ale to Fučíkovo "Lidé, bděte!" mi přijde hodně aktuální. Asi právě proto, že žiju, kde žiju. Sudety je kraj hodně zkoušený. A tak bych vám o něm sem tam chtěla napsat. Zaslouží si to.