Mám ráda hřbitovy. Hlavně ty letité, trošku zanedbané.  Možná je to tím, že moji rodiče byli zahradníky a každý rok před Dušičkami zažívalo zahradnictví "cvrkot". "Ženský" vyráběly z bílého krepového papíru "zoubky", všude byly krabice s umělými jiřinami a chryzanténami, kostry věnečků, věnců, kytic a křížků, košíčky nejrůznějších velikostí a spousty statice. Do toho vonělo jehličí, barvy a šišky. Pro malou zvědavou holku ráj. A pak, v den D, bylo na hřbitovech hodně lidí, světýlek, kytek, no vždyť to znáte. 

Kouzlo opuštěných hřbitovů jsem objevila v pubertě. Kousek od naší chaty byl totiž starý židovský hřbitov. Zanedbaný, některé pomníky povalené, nápisy nečitelné...Ale byl tam klid, takový lesní,  jen šustot listí ve větru, zpěv ptáků, cvrčci a bzukot much. Nevím, zda tenhle hřbitov ještě existuje, možná byl zlikvidován jako spousta jiných. Každopádně může za to, že se mi na hřbitovech začalo líbit, nejen o Dušičkách. Zjistila jsem totiž, že se tam dá najít dost zajímavých věcí. Pomníky vypovídají o osudu celé rodiny, bývají tam  fotografie, zajímavé nápisy atd. 

Hřbitov na fotografiích v mé galerii je starý litoměřický. Ten jsem nejvíc navštěvovala co by mamina na mateřské. Je blíž než park a je tam klid. A volné lavičky. Než jsem ho s kočárkem objela, Eliška usnula a já si v klidu mohla číst. A nebo se kochat krásou starých hrobek a stromů.

Je to už víc jak třicet let, zub času zapracoval nejen na mně, ale i tak je na hřbitově stále na co koukat. A tak, máte-li chuť, mrkněte taky. A nebo běžte na ten váš,  zavzpomínejte na ty, co jste měli rádi a už odešli za Duhový most, zapalte jim svíčku a třeba si s nimi i popovídejte, v duchu, samozřejmě. Abyste nerušili živé a vlastně ani ty mrtvé.