Z lidových pranostik:

Na Hromnice zimy polovice, dne je o hodinu více.

Je-li na Hromnice chumelice, netrvá pak zima více.

Když přejdou Hromnice, je konec sanice.

Na Hromnice jasná noc, přijde ještě mrazů moc.

Jak se našim předkům pozorování přírody vyplatilo! Všechny dávné zvyky byly od dějů v přírodě odvozeny. A zvyky a svátky křesťanské byly zase jen variantami na dávné zvyky Keltů a Slovanů.

Našim Hromnicím předcházel keltský svátek Imbolc, pozvolné loučení se zimou. Hromnice dostaly jméno podle uctívání boha hromů a blesků Peruna, který se v tento čas probouzel ze zimního spánku a přinášel první bouřky, předzvěst jara, i když do něho bylo ještě hodně daleko.

Ale prodlužování dne nebylo možné si nevšimnout. (Dnes víme, že na Hromnice, 2. února, už je to asi o hodinu a půl.)

Jaro prý dříve lidé přivolávali bílým světlem a oslavou, připravila jsem tedy bílé svíčky s tím, že si uděláme po procházce hezký večer a Hromnice také oslavíme. Vydáme se na procházku v pozdním odpoledni, budeme pozorovat, jak je to s tím prodlouženým dnem, se západem slunce a s blížícím se jarem.

Na horách bylo na Hromnice celý den zataženo, jako už několik dnů v kuse. Vydali jsme se do stráně. Pozorovali jsme stromy, jak je to s jejich pupeny a zimním spánkem. Já jsem však už věděla o kočičkách, takže jsem páníčka a Betynku vedla správným směrem. Kočičky bychom ale netrhali, to ani náhodou.

Pokračovali jsme v cestě, mraky se protrhaly a na obloze se objevily červánky. Sluníčko zapadalo a bylo už hodně k večeru. Jaký rozdíl po Novém roce nastal.

Další kočičky jsme opravdu našli a jaro si domů přinesli. A sice obešli jsme lesík až tam, kde ležel na sněhu vyvrácený silný strom, škoda ho, byla to osika se spoustou pupenů, rašících kočiček. Pár větviček jsme utrhli a přinesli domů. A aby jaro mohlo přijít, bylo nutné zbavit se všeho, co zimu připomínalo. I tak to dělávali dávní předkové, pryč se zimou. Sundala jsem všechny větévky jehličí, které zdobily okna od Vánoc, vyndala je i z váziček a hrníčků a spálila v kamnech.

A víte co? Rituál zafungoval. Ráno nebylo po zamračeném dni ani památky, sníh se na slunci blyštil, sluníčko svítilo do oken a kočičky se na nás na okně ve váze smály. No teda, úplné kouzlo!

Potřebovali jsme odjet kvůli koncertu do Kladna, hudebnímu dárku k mým narozeninám, a páníček řekl: ,,Jestli my jsme to s tím vítáním jara nepřehnali, až se vrátíme, bude po sněhu.“

,,Ale kdepak, já to pojistila,“ zasmála jsem se a pak se smál i páníček, když jsem mu řekla, že v jednom džbánku na poličce v kuchyni zůstala ještě jedna větvička borovice i s mašličkou :-)

(Ráda bych přiložila i fotky z procházky, ale zde na blogu to technicky není možné, proto k článkům vytvářím soubory fotek v galerii.)