Deníček Betynky: Jaro je krásné
Alespoň tak to panička říká. Ona strašně ráda někam chodí a pořád kouká kolem. Já se s ní taky ráda procházím, ale když je procházka dlouhá, tak si bereme batoh.
V batohu mě to nijak moc nebaví, vydržím tam chvilku a pak chci vyskočit.
Lepší je to, když se nesu. To ji zastavím tlapkami. Ona řekne: ,,No tak já tě vezmu,“ a už se nesu v náručí. Sice jenom chvilku, ale je to prima. Panička mě chlácholí, že to dáme.
Na procházkách se mi líbí, jen se někdy bojím, když jdeme a já to tam neznám. Něco tam chrastí nebo lítá, les je tmavý, listí šustí, nebo když tam něco divného cítím.
Nejvíc se bojím chodit ke kravám. Panička to nemá ráda hlavně na pastvině u býků. Ona taky tomu drátu nevěří. Jednou ho podlezla, když tam vnukovi spadl míč a šla mu pro něj. Dostala menší ránu, ale myslí si, že kdyby ti býci chtěli ven, že by je to neodradilo.
Otevřená louka, kde cítím myši, zajíce a srnky, u lesa veverky nebo psy, a svítí tam sluníčko, tak ta je mnohem lepší. U lesa se zastavíme a já si tam pěkně začichám. Pak panička řekne, že nemůžeme koukat jen po kytičkách, ale taky nahoru a zvedne mě. Nahoře jsou stromy a na ty koukáme taky. Pozorujeme motýly, čmeláky a včelky, někdy i ptáky. Stoupneme si pod strom a posloucháme, jak včely bzučí. Někdy se podíváme, jak pracují, ale nesmíme před úly. Panička říká, že včelky mají moc práce a že moc spěchají, aby to stihly, dokud je krásný den. Tak koukáme ze strany, abychom je nerušily.
Klíště jsem měla pod uchem, ale co nosím obojek, tak už nic, jenom se drbu.