Přečetla jsem velmi smutnou knížku. Povídky Jana Drdy jsou krásné a dojemné, obsah je bohužel smutný. Přesto jsem ráda, že jsem si Němou barikádu po čase zopakovala.

Viděl jsem slzy v očích žen

Viděl jsem pěstě zaťaté

Počkejte málo málo jen

však vy nás poznáte

František Halas / Zpěv úzkosti

Verše z úvodu knihy říkají vše.

Období 2. sv. války, kdy naši lidé trpěli pod okupací fašistickým Německem. Doba, kdy stačilo podezření nebo udání a loučit se životem se mohla celá rodina nebo vesnice. O krutém útisku a zároveň o velké statečnosti je tato útlá knížka.

Některé povídky byly zfilmované, i když mladá generace je už asi neuvidí. Dnes se k významným výročím válečné filmy spíše nedávají.

Taková byla povídka Vyšší princip. Tři kluci septimáni byli zatčeni a posléze zastřeleni za schvalování atentátu na Heydricha, kdy ani pořádně nevěděli, jak se do toho maléru dostali. Byl červen 1942, u nás probíhaly akce pomsty po atentátu na říšského protektora. Profesorský sbor se radil, co učinit po zastřelení studentů, aby snad Němce nenapadlo, že to je postoj školy. Postřílejí nás všechny, báli se. Došli k názoru, že je třeba promluvit ke studentům v septimě. Chce to proslov, který by odsoudil hanebný čin tří spolužáků a vše pak řádně zaprotokolovat do třídní knihy. Ale kdo to má udělat? Koukali jeden na druhého. Profesoři zoufali, nikomu se do toho nechtělo. Přece jejich třídní, to je jasné. Chudák Vyšší princip, což byla přezdívka třídního profesora, musel do třídy. ,,Z hlediska vyššího principu mravního...“ začal. Řeč nemohl dokončit, když se podíval do očí těch žáků a bylo mu jedno, že mezi nimi by mohl být i udavač.

,, … také já schvaluji atentát na Heydricha!“ řekl.

Všech dvacet jeho septimánů před ním bez řeči povstalo na znamení úcty a souhlasu.

I povídka Včelař je velice dojemná. Starý pan řídící ukrýval na zahradě partyzány s vysílačkou, věděl co riskuje, ale musel pomoci. Vysílání bylo objeveno a kruh kolem vesnice se utahoval. Tři prchající byli zastřeleni při útěku, vojáci prohledávali zahradu, hledali vysílačku. Pan řídící zařízení po radistovi uklidil a vysílačku ukryl do úlu, byl rozhodnutý za cenu života nic neprozradit. Němci si však všimli drátu vedoucího od stromu ke včelínu. Jejich zuřivost neznala mezí. Rozstříleli úly a mezi troskami včelínu umírá včelař, obklopený svými věrnými včeličkami.

V povídce Hlídač dynamitu je prozrazena parta havířů, kteří prováděli záškodnické akce na železniční trati. Každou chvíli vylétl do povětří transportní vlak SS, až jednou zůstal doma hlídači skladiště na šachtě Anna Marie dynamit, který nemohl doručit. Ukryl ho ve skříni a doufal, že večer se té tříkilové zásoby třaskavin zbaví. Shodou okolností se vše prozradilo, když před tím v noci vypadl z kapsy havíři, ve spěchu pěchujícímu nálož pod koleje, kus papíru z dynamitového obalu s evidenčním číslem. Zátah a vztek gestapáků. Hlídač dynamitu František Milec utíkal domů zkusit zachránit co se dá. Jeho žena Bětuška právě rozdělávala oheň v kamnech. Dynamit strčila do prádelního hrnce, přikryla prádlem a chtěla jít vše hodit do rybníčka. Gestapo bylo rychlejší, zbili je. Kopali, bili obušky a dupali po nich botami. Nevšimli si však před tím, že Bětuška navyklým pohybem hospodyně postavila na plotnu hrnec s prádlem, na dně s dynamitem. Vojáci nestačili zabránit tomu, aby se ti dva ještě nechytili za ruce, aby neodcházeli ze světa láskou spojeni.

Celkem jedenáct povídek obsahuje knížka, jejíž děj začíná v roce 1938 a končí Pražským povstáním roku 1945, zobrazeném v poslední povídce Němá barikáda.