Výlet na Dvoračky
Druhý adventní týden, když už nemáme žádné společenské ani žádné jiné povinnosti doma, vychutnáváme si klid a pohodu na horách. Stmívá se klasicky již po třetí hodině, někdy je šero celý den.
Zdá se, že po tom, co se v listopadu pořádně vypršelo, počasí se na pár dní ustálí. Zároveň sníh, co nedávno napadl, roztál a na sjezdovkách, které již vlekaři plánovali otevřít, zůstávají jen zbytky a ostrůvky technického sněhu. Zahájení lyžařské sezony se zatím nekoná.
Když jsme si dosyta užili klidu, samoty a ticha hor, chystali jsme se koncem týdne setkat s další částí naší rodiny. Původně měli přijet na první lyžování, místo toho jsme zvolili výlet, výšlap na Dvoračky. Začal nečekaně příhodou, která všechny maličko rozladila.
Dcera brala trochu viny na sebe, neboť každý má mít podle ní na horách s sebou mobil, pro všechny případy. A tak se vnuk pro mobil vrátil, a protože pomáhal čistit namrzlé auto, mobil si odložil na střechu.
Dočistili a rozjeli se pro mne, že mne vezmou cestou, vyjedeme na Rezek a dále už půjdeme asi 6km pěšky vzhůru k návrší.
Vnučce a zeti, řidiči, začal po 2 km vyzvánět vnukův mobil. Jak to, vždyť sedí s nimi v autě. A jé, mobil zůstal na střeše, spadl na silnici a zavolal na tísňová čísla, že vnuk potřebuje pomoc, asi boural. V tu chvíli poslala tísňová linka 112 automaticky na místo hasiče i policii. Zeť otočil auto a uháněl pro spadlý mobil, nový, nedávno ho vnuk dostal k narozeninám. Zrovna uviděli, jak řidič jiného auta zastavil a mobil již dává do kapsy. Zeť začal troubit, přidal, aby jim cizí muž s mobilem neujel. Vzápětí se na místo dostavili hasiči i policie.
Všichni byli chápaví, nikdo se nezlobil, prý se to stává, hlavně, že k žádné nehodě nedošlo, tak hodně zdraví a hezké Vánoce.
Vyzvedla mne dcera s nejmladším vnukem, přišli pěšky, zeť zatím ještě něco řešil kvůli mobilu. Ale již o chvilku později jsme se všichni vydali krásné adventní sobotě vstříc.
Čekala nás nádherná cesta vzhůru na Dvoračky vyhlídkovou cestou. Obloha se vyjasnila, sluníčko vysvitlo, ranní příhoda byla zapomenuta, potok, stékající z návrší podél cesty, přidával zvukovou kulisu k té barevné, lesní. Kolem nás plno spadaného zlatavého listí, občas led na cestě, svěží, čerstvý, provoněný vzduch, jak sluneční paprsky odpařovaly vlhkost lesa kolem.
Na Dvoračkách bylo krásně. Jasně modrá obloha, na sjezdovce bílé kopce sněhu, sluníčko nám opalovalo tváře. Vybrali jsme si jeden kopec a děti se nemohly nabažit sjíždění po něm. Dospělí se mezitím kochali výhledy do okolí, pod námi leželo bílé moře mlhy, tak jak to inverze umí.
Zpět jsme šli chvíli po louce, tady už nehrozilo, že se smekneme po sněhu nebo ledu, tady se padalo po trusu. Je to vůbec možné, že i takhle vysoko se pásly krávy? Ano, v Krkonoších se pasou všude, kde tráva roste.
Cesta zpět po vlčí cestě byla trochu delší a někomu se zdála nekonečná, ale pomohli jsme si povídáním, posilňovali jsme se ovocem a čokoládou. Nejmladší vnuk se chvíli nesl kvůli puchýři na patě. Pěkné byly výhledy shora na Rokytnici s Lysou horou, částečně pokrytou bílou mlhou, a cesta nám nakonec přece jen uběhla.
Klesali jsme níž a níže, až jsme se ocitli v bílé husté mlze, kterou jsme pozorovali shora. Mlha už nás do večera neopustila, ani další den a ani během návratu domů. Nemohli jsme uvěřit, jak krásně bylo o třetím adventním víkendu na horách.