Tento román nejspíš nebude příliš vhodné čtení pro adventní čas, přestože se v něm dočteme o počátcích křesťanství. Obsahuje příliš mnoho hrůzy při popisování zhýralého života v Římě za vlády císaře Nerona.

Přesto, četla jsem před Vánocemi, ale čtení si  dávkovala, vždy jsem na chvíli odhlédla od kruté doby. Když už se děj jevil jako úplně šílený, knížku jsem odložila, dočetla jsem po Vánocích, potom jsem dlouho přemýšlela o nás, o lidech.

První dějovou linkou je vývoj vztahu bohatého římského vojáka, patricia Vinicia, žijícího poblíž rozmařilého dvora císaře Nerona, a zchudlé královské dcery Lygie, dané jako rukojmí Římu, ale vychované v křesťanství. Tady jsem tak trochu tipovala dobrý konec, byť se jevil zpočátku nemožný, Říman a křesťanka, ale čtenářský odhad mne nezklamal. Je to tak dobře, protože jinak by bylo v knize zoufalství, zármutku a smrti strašně moc.

Láska obou hrdinů bude naplněna, nebezpečí budou překonána. Vinicius najde svou cestu k přijetí křesťanské víry. Ochránce, přítel a věrný sluha Lygii doslova vyrve ze spárů smrti v aréně a ona s Viniciem bude moci nakonec šťastně žít v klidu a pokoji v ústraní, životem manželským, v lásce k lidem i ke Kristu.

Druhou, možná podstatnější linkou, je vývoj císařského Říma od zhýralých hostin, pořádaných především císařem Neronem, až k požáru Říma založeném z nudy, hlouposti a samolibosti šíleného císaře.

Mezitím sledujeme vznik křesťanství. Je popisováno údajnými svědky Kristova života, od ukřižování Ježíše Krista až po jeho na nebe vstoupení. Sledujeme šíření křesťanské víry apoštoly Petrem a Pavlem. Ti nám vysvětlují podstatu křesťanství s jejími zásadami: bůh je jen jeden, miluj Krista, miluj člověka, láska je zákon, odpouštěj, zlo neoplácej, žij chudě, v pokoře, trp, neumřeš, tvůj život začíná po smrti, v království nebeském dojdeš ke štěstí. Příklad si ber z Krista, jenž se nechal ukřižovat, vykoupil lidstvo.

Kam kráčíš? je nazýván starořímským nebo prvokřesťanským historickým románem. Poznáváme dobu vlády šíleného císaře Nerona, obklopeného pochlebujícími Římany, toužících po zbohatnutí, ale i po životě, za každou cenu.

Čtení je náročné s dlouhými dialogy, popisy, filosofickými výklady, spoustou postav, latinských slov a místopisu. Náročné je i svým obsahem, kdy čteme pasáže o prostopášném životě boháčů od hostiny k hostině, obrovských, nákladných, kde se hosté přejídají, opíjejí a nechutně tyto hostiny končí. Muži střídají ženy a ženy muže.

Těžké je čtení o zacházení s otroky, kterých je všude dost a jejichž život nemá pro boháče žádnou cenu, trestání, bičování a smrt je na denním pořádku.

Děj románu vrcholí pronásledováním křesťanů, kdy vinu bylo potřeba od císaře odvrátit, takže kdo zapálil Řím? Ti chudí lidé s jinou vírou, a proto Křesťany lvům! Stavěny byly dřevěné amfiteátry, poblázněný lid se těšil na chléb a hry. Chléb - hostiny, byly vždy o přestávkách, kdy otroci vyčistili arény od krve a zbytků lidských těl, a hry - trýznění a zabíjení pokračovalo. Diváci shlíželi na zabíjení lidí psy, lvy, až se přece jen podivili, že jsou zabíjeny ženy i děti, ty snad Řím nezapalovaly?

Kruté jsou scény, kdy křesťané jsou uvězněni, hodně jich umírá ve vězení v bídných podmínkách, mladé ženy jsou před smrtí otroky odvlečeny k bohatým Římanům k zneuctění, do arény jsou přivezeni lidé i děti zašité do zvířecích kůží, lvi je pak trhají jako zvířata. Lvům a psům jsou jindy lidé předhazováni nazí, nebo v aréně otroci vztyčí mnoho křížů s přibitými lidmi, zvířata je mají roztrhat. Krutá scéna je rozsvícení císařových zahrad lidskými pochodněmi. Lidé jsou přivázáni ke sloupům ovinuti hadry napuštěnými smůlou.

Je těžké to číst, je těžké to popisovat.

Děj se blíží ke konci, když apoštol Petr má opustit Řím, aby ušel smrti. Nechce, ale je přemluven, jinak by víru šířit nemohl, takže odchází a má vidění. Potká Krista, ptá se ho: Quo vadis, Domine? Kristus řekne: Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mne ukřižovali podruhé. Petr se obrátí a vrací se zpět.

Další důležitou postavou je Petronius, filosof, poeta, milovník umění, přítel a rádce císaře, polemizuje s křesťany o víře, nakonec si ponechává tu svou, římskou: krása, radost, štěstí, rozkoš, moc a síla. Říman umí žít a taky zemřít. Křesťané se svým odpouštěním jsou podle něho slaboši.

Když děj dojde tak daleko, že rozsudek smrti od císaře se blíží i k Petroniovi, on chce o svém životě rozhodovat i ve smrti, nechá si otevřít žíly a v radosti a štěstí umírá se svou milenkou - kam ty, tam já,  bylo její krédo.

V závěru zemře mučednickou smrtí ukřižováním apoštol Petr i Pavel, ale ještě před tím stačí získat pro víru Kristovu mnoho dalších, kteří umírají v klidu a radosti, stejně jako apoštolové i jako Kristus, v očekávání šťastného života příštího.

Zároveň mnoho dalších lidí umírá z rozsudku císaře, vzbouří se legie, zavrhnou Nerona, rozsudek smrti od senátu nakonec očekává i sám Nero. Snaží se nejprve utéci, ale pak spáchá sebevraždu.

,,A tak skončil Nero. Stejně jako končívá vichřice, bouře, požár, válka nebo mor. Ale Petrova bazilika vládne dosud z vatikánských výšin městu i světu.

A u někdejší Capenské brány stojí dnes malá kaplička a na ní je už poněkud setřelý nápis: Quo vadis, Domine?“