Román Eliška jsem paní knihovnici pochválila.

Krásný, smutný a dojemný příběh vypráví stará paní v domově důchodců své mladé ošetřovatelce, časově se střídá vyprávění, vzpomínky a současnost v domově. Vidíme, že práce ošetřovatelek je náročná psychicky i fyzicky, každá ošetřovatelka má navíc plno svých rodinných problémů, ale všechny se snaží, i ředitelka je laskavá. Díky, paní autorko, tak to má být.

Eliška, stejně jako Alma v předchozí knížce, také prožila válku jako dítě, byla však z chudé vrstvy společnosti. Navzdory nelehkému osudu z ní vyrostla moudrá, sympatická a silná osobnost.

Tatínek padl ve válce, maminka tehdy hodně plakala, rodinu se dvěma dětmi živila sama, všichni měli pořád hlad, pracovala jako chůva v německé rodině, maminka od nich dostávala trochu jídla. Byla zneužita, když zjistila, že je těhotná, odjela s dětmi na venkov, doufala, že ji přijme sestra jejího muže. Ta jí nejdříve vynadala, že jí chce pověsit na krk německého pancharta a ona je má živit. Dítě se narodilo mrtvé, matka psychicky událost neunesla, blouznila, utíkala, nastydla v zimě venku a zemřela na zápal plic.

Teta se strýcem vychovávali Elišku s bratrem Jankem. Neměli z nich sice velkou radost, ale pořád se tam měli lépe, než za války, kdy se v zimě doma netopilo a oni museli být celý den v posteli, uvařili si čaj s jednou kostkou cukru, když byla, a celý den čekali na maminku. Sourozenci se postupně s tetou a strýcem sžili, měli se rádi.

Dozvíme se, kdo je Andrej, který Elišce zařídil domov důchodců a zaplatil všechny služby. Sestřenice Elišky, dospělá tetina dcera, která odešla z domova, jim jednou přivezla a položila na práh chalupy mimino, že ho nechce. Vychovali ho a Eliška ho v dospělosti adoptovala, bála se mu to říct, ale dozvěděl se to, od té doby Elišku nesnášel, k Elišce do domova nejezdil, telefonoval jednou za rok, byla sama, bylo jí smutno. Andrej se jako dospělý člověk choval nepochopitelně.

Eliška měla vlastní dcerku, bohužel na kole vjela pod náklaďák, Eliška se trápila celý život. Během dvou let po nehodě neměla zájem o manžela, ten se s ní rozvedl, nechtěl žít v hrobě.

Rozvedený byl i Andrej, žil v cizině, nevěděl že má dceru, ta po smrti matky a po studiích, vyhledala Elišku, přestěhovala se blízko seniorského domova, chtěla jí věnovat svou lásku a svůj čas, Eliška však již neměla dost sil, aby si vnučku užila, byla na vozíku.

Shodou okolností se do domova dostala i Eliščina bývalá dobrá kamarádka, která ji však většinu života nenáviděla. Eliška koupila totiž kamarádčině dceři jako dar zájezd do ciziny, autobus havaroval a dcera zůstala na invalidním vozíku. Eliška s kamarádkou se v domově usmířily, kamarádka umírá s Eliškou sedící u postele.

Eliška byla uznávaná malířka, v těžkých chvílích, zemřel jí milovaný muž, jí pomáhalo to, že se odstěhovala do chalupy po tetě a strýci, měla blízko k přírodě, pořídila si psa a byla tam šťastná. S těžkým srdcem odmítla nabídku k sňatku od místního veterináře, protože měl dcerku, ale ta její zemřela, s tím se Eliška nevyrovnala do konce života.

Elišce v domově ubývají síly, vnučka ji chodí navštěvovat, Eliška se těší z vnuččiny známosti a z vnuččina nového bytu, i z toho, že vnučka se začíná sžívat s Andrejem, jejím otcem, žijícím v cizině. Vnučka si chce vzít babičku na Vánoce domů, ta již nemá sílu, vnučka chodí denně za babičkou, na Silvestra plánuje jet za otcem.

Knížka je laskavá, plná citu, Eliška překonává překážky a životní nehody, jak může, snaží se vnitřně vypořádat i se svou současnou situací, s bolestmi a nemohoucností ve stáří, v domově důchodců.

Je to kniha o naplněném životě, o stárnutí a smrti. Nutí nás přemýšlet o našem chování, o našem životě, bilancovat, odpouštět.

,,Čas s rodinou je nenahraditelný, jednou totiž vyprší."

Škoda, že v knížce jsou zmatky a věcné chyby, překlepy, překlad ze slovenštiny také není úplně v pořádku.