Toto je velice dojemná a smutná knížka. Navíc má v úvodu napsáno, že příběh vznikl na základě skutečných událostí. Přečetla jsem již několik knih o domácím násilí, o týrání, ale vždy jsem doufala, že děj může být vymyšlený. Tento příběh bohužel není.

Paní Nora žila jako vdova dlouho sama, její dcera bydlela s rodinou dost daleko a ona se k dceři, z bytu, kde byla zvyklá, přestěhovat nechtěla. Nebylo proto divu, že se na srazu spolužáků nechala okouzlit stejně starým seniorem. Jeho řeči o dávné lásce a obdivu k ní zafungovaly a své udělala i touha s někým ještě sdílet stáří. Možná i naivita a důvěřivost staré paní nahrála Josefovi.

Josef byl lékař. V anotaci knihy stojí, že byl vypočítavý, dodala bych psychopat. Záměrně týral své dvě předchozí manželky a nyní se mu jako kořist jevila paní Nora. Chtěl se zmocnit jejího majetku.

Nastěhoval se k ní a začal manipulovat. Paní Nora mu nekriticky věřila, podléhala mu, brzy ztratila vlastní úsudek i vůli. Dělala přesně to, co chtěl.

Začalo to tím, že dostávala malé porce jídla, trochu kuřecího masa se zeleninou, žádné přílohy, žádné sladkosti, jen strohou dietu. Brzy zhubla téměř 20 kg, postupně byla vyhublá na kost. Josef jí dával léky, které jí škodily, cíleně zhoršoval její zdravotní stav. Sebral jí peníze, nakoupil si drahé věci, počítač, fotoaparát, televizi, ale určoval, na co a kdy se bude paní Nora koukat. Zrušil pevnou linku, aby nemohla volat dceři, koupil jí mobil, se kterým zacházet moc neuměla, ale hovory s dcerou jí kontroloval přes svůj telefon. Chtěl na sebe převést její byt, jenže ten před časem paní Nora darovala dceři.

Usiloval o to a naléhala i Nora, aby dcera byt matce vrátila. Trvalo moc dlouho, než Ema, dcera paní Nory, poznala, co je Josef zač.

Paní Nora se v zoufalém stavu a podvyživená dostala do nemocnice, měla zlomenou nohu. Díky lékům trpěla závratěmi, byla oslabená. Emě všechno došlo a z nemocnice si vzala matku k sobě. Její stav se prudce zhoršil s nástupem Alzheimera. Potřebovala stálou péči, byla umístěna v domově seniorů. Nemoc postupovala, nechtěla jíst, utíkala. Přibyly další projevy zmatenosti, ztráty paměti, halucinace, apod. V knížce je popsán vývoj této nemoci. Paní Nora nakonec všechny, i svou dceru, oslovovala Pepo.

Vyšlo najevo, že Josef Noru bil a často ji pomocí léků zdrogoval. Nechtěl se vystěhovat z jejího bytu. Když se Ema dozvěděla, že se stav matky nezlepší, nechala byt vystěhovat a rozhodla se ho prodat, aby se Josefa zbavila. Aby s ním alespoň trochu zúčtovala, napsala mu dopis, kde vylíčila, co provedl a co si o něm myslí. Na celé situaci to však nic nezměnilo. Bylo pozdě, Ema svou maminku ztrácela.

Paní Nora nemohla v domově seniorů zůstat. Měla halucinace, dnem i nocí skučela a naříkala, Pepo, nebij mě, nezabij mě, prosím, už to víckrát neudělám. Odvezli ji do psychiatrické léčebny.

V závěru se Ema přijde s maminkou rozloučit, ale ta už nic nevnímá.

Po pohřbu čekala Emu dlouhá noc, všechno se jí znovu honilo hlavou, až konečně přišlo bílé ráno.

Knížka má krásnou obálku i odpovídající název. Kromě varujícího příběhu staré paní poznáváme i to, jak náročná je pro rodinu péče o člověka s Alzheimerem.

,,Jak se rozloučit s někým, kdo odchází na věčnost..?

Chytila jsem jí ruku a jemně stiskla. Ještě v ní pulzoval život, ale stisknutí neopětovala. Naklonila jsem se, políbila ji na tvář a tichounce, aby to slyšela jen ona, jsem zašeptala:

Sbohem, maminko..."