Některá města nemají srdce a některá města nemají duši. Toto město má obojí. O jeho pulzujícím srdci by se dalo říci, že má sice jakousi vývojovou vadu, neboť každá z jeho komor se nachází na jiném kontinentě, ale přesto zvládá pumpovat krev do všech svých náměstí, ulic, uliček bez problémů. Možná už tušíte, o jakou metropoli jde. Pokud u vás jen přihořívá, mohu poskytnout polopatickou nápovědu:

„Dobrý den, pánové, v tunelu něco nestalo, všechno erőmű? Za deset minut dorazíme Istanbul!“
„Stevarde, v Istanbulu se bude po mně shánět jistý mladý policejní praktikant Hlaváček, zaveďte ho ke mně do kupé.“

Opouštím pestrý krámek s místními sladkostmi sultan lokum, což byly oblíbené sladkosti harémových žen, abych se pokusila vrátit o asi sto padesát let zpátky. Podle mapy to tady někde musí být. Snad to Turci už nezbourali. Chvíli pochybuji o svém orientačním smyslu, ale pak ji zahlédnu. Přikrčená nádražní budova s vitrážovými okny. Přidávám do kroku a s nadšením malého dítěte vbíhám přes čekárnu s úžasnou dřevěnou lavicí na perón. Tak tady to bylo. Nádraží, co pamatuje Agathu Christie. A s nadsázkou i nástupiště, kde nastoupil do vlaku praktikant Hlaváček. Uprostřed budovy je dnes zřízená útulná kavárna ve vnitřní části se sněhově bílými látkovými ubrusy na stolech. Styl a elegance 19. století. Jsem tu moc brzy, kavárna ještě neotevřela, škoda. Malý koflíček pravé turecké kávy v tak nečekaném místě by bodl. Vedle vchodu do kavárny se nachází  nevelká pamětní deska Orient-Expresu. Vypadá to, že nádražíčko dodnes ještě slouží ale pravděpodobně pouze k nějakému menšímu místnímu cestování. Za mé návštěvy tu panuje naprostý klid, jako by se zde uzamknul čas. Jen mezi zdejšími tureckými vrabčáky to jaksi více vře, až peří lítá. Inu, jiný temperament a otevřená brána do Orientu.

Istanbul v době ramadánu 18. března 2024