„Tak nesedíme u okénka“, říká zklamaně stará paní v letadle ke své dceři.
„Jestli chcete, tak já vás pustím k okénku,“ nabízím své místo té paní.
Stařenka tomu nechce věřit, je vyvedena z míry.
„Opravdu byste mě pustila k okénku?“
„Ale ano, budu ráda, když vám to udělá radost.“
„Ale to už nebudete sedět se svým manželem,“ strachuje se paní.
„Můj manžel stejně bude sedět jinde, protože tady mu je malý bezpečnostní pás a nastavení pásu zde není možné. Už jsme to řešili se stavardem,“ vysvětluji.
„A myslím, že to bez sebe ty tři hodiny vydržíme,“ směji se.
Nakonec paní usedá celá šťastná na mé místo u okénka a já vedle ní.
„ Vy jste blíženec, že mám pravdu“, po chvíli se mě ptá.
„Ano, ale jak to víte?“ jsem zaskočena.
„To já vím,“ potutelně se na mě usměje paní.
„A děláte do umění, že ano?“
„No, možná, ale myslím, že se to ani uměním nedá nazývat,“ nahlas a bez špetky skromnosti uvažuji.
„ Ukažte mi ruku,“ vyzývá mě moje sousedka. „Levou, prosím!“
„Ano, nemýlila jsem se. Máte i technické schopnosti, ale v životě jste je nerozvíjela, Možná ani o nich nevíte. A teď ještě prosím pravou ruku!“
„Jste člověk, který je pořád na cestě, ale to nevidím z vaší ruky. Budete mít dlouhý život. Hodně dlouhý život.“
„Myslíte, že je to nějaké štěstí žít dlouho? Třeba jednou trvale ležící, opuštěná rodinou, bez přátel, kteří jsou už mrtví? Nejsem přesvědčená o tom, že bych to chtěla!“
Paní se na mě tak zvláštně podívá: „Jste velmi šťastný člověk, ale to vy víte...“
Dále jsme spolu hovořily o lásce k bližnímu, o krásách přírody, o její rodině. Ta žena o mé rodině věděla vše, aniž bych jí něco vyprávěla. Normálně by mě z toho mrazilo a asi bych nechtěla s ní pokračovat v dialogu, ale z ní šla tak neskutečně láskyplná energie. Nikdy jsem se s nikým takovým nesetkala. Její dcera se na mě přes uličku po celou dobu letu mile a přátelsky usmívala.

Haraklion - Praha 24.9.2021