Jirku budím ve 3:30, abychom mohli co nejdříve ráno vyrazit do Údolí králů.
„Nechceš dnes s tou horečkou raději zůstat na lodi v posteli?“ zkouším nenápadně muže přemluvit k neúčasti na programu dnešního dne.
„Nejradši bych nikam nešel, ale sama dobře víš, že jsem si přál ty hrobky navštívit úplně nejvíce ze všeho,“ nedá se Jirka zlomit.
V brzkém ránu snídaně a vyrážíme. Nejdříve výletní loďkou po Nilu, aby se ušetřil čas a kilometry, pak nás čeká nedlouhá cesta autobusem do města mrtvých. Pohřebiště na západní straně Nilu není od dnešního Luxoru (bývalých Théb) na východní straně řeky příliš vzdálené. Avšak Nil za několik tisíc let již značně posunul hranici svého toku.
Jirka se zabaleným krkem, nadopovaný paraleny, si utírá z čela pot.
„Chceš absolvovat více hrobek nebo ti stačí tři konkrétní hrobky, které jsou v ceně vstupného? Mám dokoupit vstupenky do dalších hrobek?“ dotazuji se maroda, který jen něco zamručí o tom, že vzhledem k jeho stavu ty tři hrobky postačí.
Míjíme plácek s vchodem do hrobky Tutanchamona, před kterou postává již slušná fronta prvních nedočkavců. Ranní větřík co chvíli zvedne do výšky jemný vír pouštního písku. Okamžitě mě napadá, že je to duše zvaná Ka, některého z faraonů, která se zoufale ztracená potuluje mezi hrobkami a turisty. Nemůže najít tělo, ke kterému kdysi patřila. Posmrtný klid a důstojnost celého místa byla zneuctěna, vykradena, prodána, odvezena, odvlečena. Hrobka táhnoucí se pod masivem vápence, je po duchovní stránce zničena až na dřeň. Korunu tomu dodává jedna asi pětapadesátiletá účastnice našeho zájezdu s mobilem na selfietyči, která nevynechá jediný kousek každé památky, aby se před ní několikrát s připitomělým úsměvem nepostavila a nevyfotila. Přijde mi to stejně tupé a primitivní jako by přes hieroglyfy vyryla své jméno.
Hrobka Ramesse II., o kterou bych já osobně měla největší zájem, je veřejnosti uzavřena. Proč, na to mi nikdo nedokáže odpovědět. A tak kromě dvou hrobek vlezeme s Jirkou do třetí hrobky faraona, jehož jméno mi toho až zas tak moc neříká, ale prodali nám do ní vstupenku. Ó, tento faraon musel žít poměrně dlouho. Čím delší chodba, čím na trase více pohřebních komor, ze kterých se postupně stávaly komory na hromadění praktického vybavení pro posmrtný život, aby se dále hloubila další nová chodba s další novou pohřební komorou. A tak by to šlo do nekonečna. Jenže život člověka, a to i faraona, byl a je konečný. Nechce se mi fotit, přijde mi to jako znesvěcení místa posledního odpočinku, i když jen zdejší bohové vědí, kde skončila mumie člověka, pro kterého byla tato hrobka vytvořena a byla mu útěchou v jeho představě nesmrtelnosti. Očima hladím stěny chodby, na kterých je zobrazena sláva, pocty, zásluhy, vítězství a kamarádšofty faraona s místními bohy. A pak mě napadne se podívat tam, kam se tady vůbec nikdo nedívá. Na strop. V temnotě hrobkové chodby se nade mnou najednou rozklene obloha plná hvězd. Nevydržím to, a byť stojím na poměrně silně nakloněné rovině spádu chodby, zakloním hlavu, vytáhnu fotoaparát a jedinkrát jednou zde zmáčknu spoušť. Uf, jen tak tak jsem ustála rovnováhu s hlavou v záklonu. Pro původního majitele hrobky z krve královské mám v duchu vzkaz. Ještě stále je možné se ze Země dívat na nebe do čarokrásné noční oblohy poseté výšivkou třpytivých hvězd nehledě na tisíciletí, století, na sílu sklizní, na morové rány, na zemětřesení, na potopy a požáry, na války a na současný neutěšený svět. Zatím je ještě možnost odkud se dívat. Zatím.

Údolí králů 14. dubna 2022