Nikdy jsem neměla možnost navštívit turecký hřbitov. Až o dovolené na Rhodosu se mi tato možnost naskytla. Celá natěšená jsem si hřbitov vyhledala na mapě a vydala se k němu. Vzala jsem s sebou Jirku a záhy jsem pochopila, že to jsem neměla dělat. Jednak v sobě nemá kousek dobrodružného ducha a jednak není schopen sdílet mé nadšení. Ačkoliv je o tomto hřbitově zmínka i v bedekru, čekalo mě nepříjemné překvapení. Malou část hřbitova bylo možné vidět jen přes kovový plot za velmi zchátralou mešitou s minaretem. Původní vstup na hřbitov brankou zastoupil ohromný červeně kvetoucí ibišek, který ho celý vyplnil, takže se přes něj nedalo projít. Zoufale jsem se rozhlédla a začala si soukat výš sukni od šatů.
„Ať tě to ani nenapadne!“ Opovaž se lézt přes plot!“ vykřikl Jirka.
A protože mě zná a ví, že se jen tak nevzdávám, snažil se jít okolo plotu dál a zoufale se modlil, aby se dalo do neudržované hřbitovní zahrady vlézt jaksi kulturněji a já dala konečně pokoj. Nakonec se možnost našla.
„Hele, támhle z té boční ulice si otevřel bránu nějaký chlápek, co tam pak vjel na multikáře,“ vítězně mi sdělil manžel.
„No, dobře, ale já toho chlapa na hřbitově nikde nevidím a nechce se mi někam jít, když je tam nějaké individuum,“ s obavou jsem vstupovala na posvátnou půdu pár kroků od otevřené brány, která rozhodně nebyla určena návštěvám.
Nakonec jsem Jirkovi nařídila, že musí na začátku hřbitova stát tak, aby na mě aspoň trochu z dálky viděl, když nemá sám o hřbitov zájem. Vydala jsem se směrem do míst, kam mi Jirka ukázal, že si to zamířila multikára. A světe žasni! Nebyl tam jeden chlap, ale bylo tam hned několik dobře zašitých chlapů v montérkách a jestli tam chtěli něco dělat, tak rozhodně to nebylo pracovat.
„Kalimera! I would like to take a few photos of the cemetery and then I will leave."
Chlapi strnuli. Dívali se na mě jako kdyby uviděli džina vypuštěného z lampy. Pak se jeden chlápek probral z překvapení a řecky mi odpověděl: ”Vyfoť a vypadni!”
Je zajímavé, že kolikrát přesně rozumíte, aniž neznáte daný jazyk. Rychle jsem cvakla pár fotek a vypadla. Protože sliby se mají plnit.
“To je dost, že jdeš,” bručel Jirka, “tady teď obchází nějaký úchyl se záchodovou štětkou. To byl nápad sem jít!”
Z úchyla se nakonec vyloupl starý pán, který sem chodil krmit kočky - bezdomovkyně a se záchodovou štětkou jim čistil zaschlé misky na vodu a na žrádlo. Abych Jirku zklidnila, slíbila jsem, že už do konce dovolené budeme navštěvovat jen samé oficiálně otevřené památky. Je to škoda. Protože kdesi za hradbami se ještě rozkládal běžně nenavštěvovaný další starý hřbitov. Tentokrát židovský.

Rhodos, 18.10.2022